Historie

< Zpět

PhDr. Jaroslav Someš, herec, divadelní historik a pedagog vzpomíná na uplynulé čtvrtstoletí Ceny Thálie. Jako předseda činoherní komise, člen operní komise a člen Kolegia stál u jejího vzniku v roce 1993. Dodnes na každém ročníku Ceny Thálie úzce spolupracuje a například při přípravě medailonků pro oceněné umělce za celoživotní mistrovství jsou jeho bezkonkurenční encyklopedické znalosti o české divadelní scéně neocenitelné.

 

V roce 2019 vstupují Ceny Thálie do svého 26. ročníku. Dá se tedy říci, že už jsou v dospělém věku. Mají za sebou různé dětské nemoci, zdárně prošly pubertou a prožily různá léta tučná i hubená. Na svém křestním listu mají rok 1993, i když nelze vyloučit, že početí, stejně jako to bývá u dětí, mohlo být i o pár měsíců dřív. U jejich kolébky se sešli tři otcové, Václav Postránecký, Ivan Vyskočil a Tomáš Töpfer. Všichni v té době významní činitelé nově založené profesní organizace českého herectva, tedy Herecké asociace. Bylo to někdy v průběhu toho roku 1993, řekl bych v první polovině, kdy mě můj kolega Ivan Vyskočil seznámil s nápadem oné trojice udílet každoroční profesní ceny Asociace. A už tehdy bylo v plánu oceňovat jednak nejlepší individuální výkony za uplynulý kalendářní rok, jednak celoživotní mistrovství, a to zvláště u osobností, které byly bývalým režimem opomíjeny či přímo proskribovány. Ten nápad se mi samozřejmě moc líbil, Ivanovi jsem přislíbil svou pomoc a pamatuji se, že on se mnou konzultoval i návrh, aby se ceny jmenovaly podle řecké Múzy Thálie, patronky divadla.

Jenže nápad je jedna věc, a realizace je věc druhá. Taková akce je náročná nejen organizačně, ale také finančně. Takže bylo nutno především shánět sponzorské zajištění. Hlavní zásluhu na získání prostředků měl tehdejší prezident Herecké asociace, pan Jan Teplý a tajemnice Asociace, paní dr. Ladislava Chalupová. Na sklonku roku 1993 už bylo jasné, že 1. ročník (tehdy byl označován jako „nultý ročník“) může proběhnout.

Bylo rozhodnuto o organizační struktuře, tzn., že budou tři kategorie, pro činohru, pro (řekl bych) zpívané divadlo, kam byla zařazena opera, opereta a muzikál, a pro divadlo „pohybové“, tedy balet, případně pantomimu. Že rozhodování o výročních cenách bude dvoukolové, přičemž odborné komise navrhnou v každé kategorii pět nominantů bez ohledu, půjde-li o muže nebo o ženy, a že svůj výběr předloží Kolegiu, složenému z významných osobností našeho kulturního života. A že Kolegium těsně před slavnostním večerem udílení cen rozhodne tajným hlasováním o vítězích. Nominace na ceny za celoživotní mistrovství byla od začátku v pravomoci prezidia Asociace.

Přípravy na ten 1. ročník tedy probíhaly ve zrychleném režimu. Komise musely vidět celou (nebo skoro celou) žeň roku 1993 během několika posledních měsíců. Přitom, protože šlo o novum, nebylo snadné sehnat nahonem porotce. Dokladem může být skutečnost, že v tom 1. ročníku jsem zastával funkci předsedy činoherní komise, byl jsem členem operní komise a navíc ještě i Kolegia (a myslím, že jsem nebyl sám, kdo tehdy seděl na více židlích). Naštěstí byli prvními členy komisí převážně kritici, takže fůru inscenací viděli už dřív.

Je zajímavé, že na rozdíl od dnešního stavu byly komise málo početné, třeba činoherní měla i s předsedou jen šest členů. Naopak početné bylo tehdy Kolegium; to mělo devatenáct členů a hned úvodní složení bylo opravdu reprezentativní. Předsedou se stal režisér Ota Ornest, mezi členy byli např. teatrolog, prof. František Černý, režiséři František Filip a Petr Weigl, scénárista Jiří Hubač, kritici Sergej Machonin a Václav Königsmark a další slavná jména.

Slavnostní večer spojený s udílením cen proběhl na vysoké úrovni. Konal se 26. března 1994 v historické budově Národního divadla v Praze při příležitosti Světového dne divadla, k němuž shodou okolností ten rok napsal provolání Václav Havel. Z Londýna přijel večer pozdravit tajemník celosvětové organizace FIA, pan Michael Crosby.

Prvními laureáty se stali plzeňský herec Pavel Pavlovský v oboru činohry, operní pěvkyně Drahomíra Drobková a tehdejší sólista baletu ND Petr Zuska, za celoživotní mistrovství operní pěvec Karel Berman, operetní sólistka Nelly Gaierová a Josef Kemr, který byl právě příkladem té snahy vyrovnávat pomyslné dluhy minulých let. Symbolem Cen Thálie se v prvních ročnících stala skleněná váza, vyrobená sklárnami v Novém Boru podle návrhu Josefa Sekyry. Půvabné plakáty hned od 1. ročníku až do své smrti v roce 2016 pravidelně navrhoval Adolf Born. Také konání slavnostního večera v historické budově Národního divadla se stalo tradicí.

V každém následujícím roce pak na základě zkušeností docházelo k různým vylepšením. Hned od 2. ročníku se ve všech třech kategoriích začaly nominovat mužské a ženské výkony odděleně, vždy však jen po třech jménech; počet laureátů se tedy rozšířil na devět. Ve 3. ročníku přibyla další cena, Cena Kolegia, určená především pro významné osobnosti, které se vepsaly do historie českého divadla, a přitom nejsou herci nebo nejsou jenom herci. Jde tedy o režiséry, dramatiky, dirigenty, choreografy, scénografy.

Za těch 22 let získala Cenu Kolegia celá řada slavných jmen, jako Otomar Krejča, Josef Topol, Jiří Kylián, Václav Havel, Vlasta Chramostová, dirigent Jiří Kout, ale také Miroslav Horníček nebo Jiří Suchý. Od 4. ročníku se od operní kategorie vcelku logicky osamostatnila kategorie operety a muzikálu a přibyla ještě Cena pro mladého činoherce do 33 let. Ukázalo se totiž, že zejména v činohře se mládí proti zralosti a zkušenostem obtížněji prosazuje. Prvním nositelem této ceny se stal herec Jan Potměšil.

Organizační schéma Cen Thálie se tím na řadu ročníků ustálilo. Jen po deseti letech došlo ke změně pamětní trofeje; původní vázu nahradila v roce 2003 skleněná maska, vyráběná sklárnou Ajeto Lindava podle návrhu Bořka Šípka. Ve stejném roce začaly být zveřejňovány nejen užší, ale i širší nominace, protože se ukázalo, že zvláště regionální scény si považují, dostanou-li se jejich členové i do tohoto okruhu úvah. Od roku 2012 začala být udílena ještě individuální cena pro loutkáře. Slavnostní večery spojené s udílením cen a konané na scéně Národního divadla různě měnily svou podobu. U moderátorského pultu se vystřídala řada významných umělců; v paměti zůstává např. Boris Rösner, Václav Postránecký, Milan Lasica, Jitka Molavcová nebo Antonín Procházka. V prvních ročnících pak byla zajímavá praxe, že slavnostní večer uváděl vítězný činoherec z předchozího ročníku. Po 25 letech existence Cen Thálie se nyní Herecká asociace rozhodla s přihlédnutím ke společenskému a kulturnímu vývoji organizaci a strukturu cen zásadním způsobem inovovat. To však už není ohlédnutí se za historií, to je současnost.

Ajetoglass – Výroba vázy Ceny Thálie: