Na doporučení choreografky Máši Cvejičové začala Alice navštěvovat baletní školu Iva Váni Psoty, šéfa a choreografa tehdejšího Státního divadla Brno, a už v deseti letech účinkovala v dětských rolích v mnoha představeních brněnského baletu. Pak zamířila na brněnskou konzervatoř, kterou ale předčasně opustila, aby už mohla konečně stát na jevišti. Tak se ocitla na čtyři sezony v Opavě u choreografky Hanky Machové. Alice Kvasnicová začínala v roce 1960 v původní premiéře baletu Nová Odyssea rolemi, které byly hodně založeny na hereckém výrazu. Všechno bylo pro ni nové – současná hudba Viktora Brunse, choreografický styl i pohybový slovník. Pokračovala titulní rolí v Novákově Nikotině a Donnou Annou v Kašlíkově baletu Don Juan.

Z Opavy přešla do Ostravy, kde v podstatě prožila celou svou uměleckou kariéru za vedení dvou šéfů Emericha Gabzdyla a Alberta Janíčka. Gabzdyl byl milý, starostlivý, empatický a uměl s tanečníky komunikovat. Janíček byl také jejím občasným tanečním partnerem (např. Šťastná sedma, Bachčisarajská fontána, Popelka). Ale nejčastěji vytvářela pár se všestranným a spolehlivým Richardem Böhmem. Ve Státním divadle Ostrava působil v letech 1961–1964 jako choreograf Pavel Šmok, který přinesl do souboru nový svěží vítr a současnější styl. V jeho Čarodějné lásce tančila Ohnivý tanec, v Závrati Bianku a později Desdemonu. V Rossinianě měla svou první komickou roli. Tančila role i v klasickém repertoáru, např. Šeříkovou vílu a Carabos v Čajkovského Spící krasavici, Myrthu v Giselle, Coppélii v Delibesově stejnojmenném baletu. Dávala ale přednost postavám, ve kterých mohla uplatnit svůj talent a cit pro dramatický výraz – v titulní roli v Antoniovi a Kleopatře, Zobejdě v baletu Šeherezáda a Tolgonaj v Moldobasanově Matčině poli. Její předností byl oduševnělý výraz a smysl pro ztvárňování dramatických postav. Nezapomenutelná byla především ve dvou inscenacích Griegova Peer Gynta, choreografů Alexandra Lemberga a Alberta Janíčka (1973 a 1987). V jedné představovala Ženu v zeleném, která byla celá založena na klasické technice (existuje její televizní záznam), a ve druhé Åse, matku Peer Gynta, která byla náročnější, obsahovala velké věkové rozpětí a byla celá postavena na herecké akci. 

Alici Kvasnicovou charakterizuje neutuchající energie, přísnost sama k sobě i k ostatním, obrovská píle, ale také sarkastický humor. I po odchodu ze scény zůstala v divadle. Nejprve jako asistentka choreografie a později se přesunula do reprezentačních prostor divadla jako součást hledištního personálu, kde působí dodnes. Divadlo tak neopustila, je v kontaktu s bývalými kolegy i současnými umělci, ale i se spokojenými diváky. Její věrnost ostravskému divadlu trvá již neuvěřitelných šedesát let. Za své jevištní výkony byla oceněna Cenou Českého literárního fondu. 

Zdeněk Prokeš