Kdyby ještě existovaly pracovní knížky, kam si herci kdysi zapisovali „štace“, kterými prošli, měl by Alois Švehlík (1939) tu svoji úctyhodně zaplněnou. Na první stránce by byl dětský dramatický soubor v jeho rodných Pardubicích, kde hrával spolu se svým starším bratrem Jaroslavem. Oba se pak rozhodli pro divadelní dráhu. Jaroslav se stal předním členem Státního divadla v Ostravě, avšak předčasně zemřel. Alois Švehlík začal „na oblasti“. V roce 1962 nastoupil do tehdejšího Západočeského divadla v Klatovech, to ale bylo za rok zrušeno. Další sezonu strávil v Mostě a pak dva roky v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Následující stránka jeho pracovní knížky by patřila Divadlu F. X. Šaldy v Liberci, kam přešel v roce 1966. Liberec považuje Alois Švehlík za nejšťastnější období svého života – „Teprve tam jsem se přehrál z milovníků na charaktery,“ vzpomíná. Další stránka Švehlíkovy pracovní knížky by však už byla psána v Praze, v Městských divadlech pražských. Nastoupil sem jako zralý herec, zvládající úspěšně komediální role (mj. Klubka), stejně jako dramatický repertoár, z nějž vynikal třeba Adam Brant v trilogii Smutek sluší Elektře a zejména McMurphy v Přeletu nad hnízdem kukačky.

V roce 1988 se Alois Švehlík stává členem Národního divadla. Tady je obsazován převážně do psychologicky složitých charakterů, jako je Jean ve Slečně Julii, Astrov, Willy Loman, Phil v Měsíci pro smolaře, John Gabriel Borkman a v poslední době třeba Churchill v Audienci u královny. Ale ani ND není poslední stránkou jeho „wanderbuchu“ – tam se objevují i malé pražské scény, na kterých také účinkoval anebo stále účinkuje. Aktuálně je to Činoherní klub, Divadelní spolek Jedl, Viola a Divadlo Na Jezerce, v minulosti třeba Dejvické divadlo nebo Divadlo Na zábradlí, kde za výkon v Jandlově hře Z cizoty získal v roce 2004 Cenu Divadelních novin. Od počátku sedmdesátých let se Alois Švehlík objevuje i před filmovou a televizní kamerou. Tam má na svém kontě kolem 150 rolí, z nichž poslední byl Jan Amos Komenský ve snímku Jako letní sníh. Švehlíkův charakteristicky zabarvený hlas je rovněž často využíván v rozhlase a zejména v dabingu, za který získal už tři Ceny Františka Filipovského včetně Ceny za celoživotní mistrovství v roce 2014.

Pan Alois Švehlík si rád chrání své soukromí a velmi nerad odpovídá na otázky. Výjimkou jsme nebyli ani my. Proto zde uvádíme malý výňatek z rozhovoru Ivany Karáskové, který vyšel v červnu 2019 v Magazínu DNES.

Léta jste učil na DAMU. Jací jsou dnes podle vás začínající herci ve srovnání s časy vašeho mládí?
Prostě o pár generací mladší a jiní, než jsme byli my. Vyrostli v jiné době. Nejsem žádný moralista. Když mě nějaký mladý adept herectví nepozdraví, řeknu si, no bóže, z toho se nestřílí. Asi ho to nikdo nenaučil. Možná jsou ti dnešní mladí trochu oprsklí, ale naštěstí ne všichni.

Absolventi DAMU si často stýskají, že jejich uplatnění až příliš záleží na štěstí, že prostě musí čekat na telefonu.
Herců je jako máku a každoročně chrlí nové i soukromé školy, ale stěžovat si, že jim nikdo nevolá? Tomu nerozumím. Chápal bych, že chtějí hrát za každou cenu. Můžou odejít z Prahy a něco se naučit. Na začátku třeba jen chodit po jevišti.

Někdo mladým vytýká, že v sobě nemají dost pokory. Vy ne?
Vzpomínám, že jsem taková slova v mládí od kolegů taky slýchal. A nejvíc tak mluvili hňupové, o kterých jsme pak už neslyšeli. S pokorou se musí opatrně. Když u někoho, kdo si stoupne na jeviště, převáží, může se stát, že ze sebe samou pokorou nevypraví ani slovo.

(…) Když herec stráví roky v oblastních divadlech, nemusí tam být jeho talent jen tak objeven.
Divadla, kde jsem působil, jako byl Most, Liberec nebo Olomouc, nepatří k žádné druhé lize, Nejvýznamnější byl pro mě Liberec, kde jsem se oženil a kde se nám narodily všechny tři děti. Na ty roky nežehrám, mnoho jsem se tam naučil. Přesídlení do Prahy mi pravda otevřelo možnosti v televizi a ve filmu. V naší rodině nebyly žádné herecké geny, ale k divadlu jsme tíhli se starším bratrem odmalička. A společně začínali u Salesiánů v Pardubicích. Bratr měl velký talent a byl mým vzorem, ale bohužel brzy zemřel.