Boleslav Polívka je fenomenální umělec a zároveň umělec-fenomén. Jako herec, mim a klaun si celý život na scéně pohrává s postavami šašků i králů, a přitom sám šaškem i králem scény je. Představuje zosobnění známé Bachtinovy teorie o specifické „smíchové kultuře“, čerpající z lidových zdrojů, v níž panuje převrácená logika hodnot jako při karnevalu. Prapůvod Polívkova humoru sahá do zábavných ochotnických produkcí v rodných Vizovicích u Zlína, odkud se vydal studovat herectví na JAMU. Setkal se tam s osobností, která ho ovlivnila na celý život, s profesorkou Jiřinou Ryšánkovou. Vedle pohybové výchovy a tance učila také pantomimu. Vycítila Polívkovy mimořádné dispozice a nazkoušela s ním první sólové vystoupení. To se stalo základem pantomimické one man show Strašidýlka, s níž Polívka po absolutoriu nastoupil do zprofesionalizovaného divadla Husa na provázku (tehdy Divadlo na provázku). Už Strašidýlka nesla všechny typické znaky ojedinělosti Polívkových pantomim – odklon od němohry debureauovského typu, překračování žánru, používání slova, klauniáda, ovlivněnost commedií dell’arte a filmovou groteskou. Takový charakter měly i další Polívkovy autorské inscenace (Am a Ea, Pépé, Pezza versus Čorba, Trosečník aj.).

Současně hrál významné role také v ostatních premiérách Provázku, jako byli třeba Tótovci, Příběhy dona Quijota, Baron Prášil, Commedia dell’arte nebo Balada pro banditu. Originalita a sdělnost mu přinášela stále větší ohlas i v zahraničí – mimořádné úspěchy zaznamenal tragikomedií Šašek a královna a o řadu let později volným pokračováním Šašek a syn. Podílel se na mnoha mezinárodních projektech. V roce 1992 angažmá v Huse na provázku ukončil a založil v Brně Divadlo Bolka Polívky. Kromě toho hostoval a stále ještě hostuje i na jiných scénách, v pražském Činoherním klubu (v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho), na Letních shakespearovských slavnostech a v Městském divadle Brno. Tam osobitým způsobem ztělesnil tak stěžejní postavy klasického repertoáru, jako jsou Šajlok, Falstaff, král Lear nebo Harpagon.

Tragikomický rozměr jeho herectví využíval i film. Cenná byla pro něj spolupráce s Věrou Chytilovou (Kalamita, Šašek a královna, Dědictví aneb Kurvahošigutentag), Petrem Kolihou (Něžný barbar) a Jurajem Jakubiskem (Sedím na konári a je mi dobre). K jeho nejvýznamnějším filmovým rolím pak patří farář Holý v Michálkově Zapomenutém světle (v roce 1997 za něj získal Českého lva a Cenu MFF v Karlových Varech) a Josef Čížek v Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat, za kterého získal v roce 2000 druhého Českého lva. V nich asi nejvíc zkáznil eruptivnost svého komediálního nadání ve prospěch hluboké psychologické charakterokresby. Do širokého spektra Polívkovy činnosti však patří i dlouholetý cyklus zábavních televizních pořadů Manéž a Bolkoviny. Také v nich uplatňoval svůj specifický humor, jímž celý svůj život umí bavit obecenstvo a zároveň zjevně i sám sebe.