Magická atmosféra jeviště i zákulisí oslovila Danielu Kolářovou už v dětství, které prožívala v Karlových Varech. Její maminka byla v tamějším divadle zaměstnaná a ona sama tam jako devítiletá poprvé vystoupila na scénu v pohádce Císařovy nové šaty. Hrála dítě, které jako jediné vyřkne pravdu, a tato role jako by předznamenala celý její život. Také ona za všech okolností pravdu hájila a zaujímala pevné občanské postoje. Po maturitě se rozhodovala, zda jít na sportovní vysokou školu, nebo na DAMU. Herectví zvítězilo.

Po absolutoriu v roce 1968 byla angažována do Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni (dnes Divadlo pod Palmovkou), kde si zahrála několik dívčích rolí (mj. Zuzanku ve Figarově svatbě, Alu v Mrožkově Tangu, Kristinu ve Věci Makropulos), ale také Puka v Shakespearově Snu noci svatojánské. Už během studií začala účinkovat v televizi a ve filmu. Debutovala v Bočanově filmu Soukromá vichřice a záhy patřila k nejobsazovanějším herečkám své generace. Jejím partnerem před kamerou byl často Jaromír Hanzlík. Když se v roce 1971 stala členkou Divadla na Vinohradech, vytvořili dvojici i tam – hráli spolu např. v Lakomci, Loupežníkovi, Hamletovi a v komedii Mnoho povyku pro nic. Z řady dalších velkých vinohradských rolí zaslouží připomínku Agnes v Krysařovi, Bo v Posledním záblesku nebo Pasqua v Poprasku na laguně a později psychologicky náročné úkoly jako Evy Mearová v Drobečcích z perníku, Aurélie v Bláznivé ze Chaillot, Emilia Marty ve Věci Makropulos nebo Judy v Posledním z rodu Haussmanů.

Po roce 1989 se Daniela Kolářová rozhodla na čas vstoupit do politického života a v letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. Současně s vinohradským angažmá stále častěji hostovala také na jiných pražských scénách. Mimořádný úspěch jí přinesla role Matky v Bernhardově dramatu U cíle v Pražském komorním divadle (v Divadle Komedie), za niž získala v roce 2005 Cenu Alfréda Radoka. Měnící se tvář její mateřské scény ji přiměla k rozhodnutí po 45 letech angažmá na Vinohradech ukončit. S jevištěm se však nerozloučila, dál jsme ji mohli vídat ve Švandově divadle, v Divadle v Dlouhé, v Divadle Na zábradlí a dnes třeba ve Studiu Dva, v Divadle u Valšů nebo v Divadle Viola.

Také film k ní byl štědrý. Významná je spolupráce se Zdeňkem Svěrákem jako scénáristou a hereckým partnerem a s jeho synem Janem jako režisérem. Všichni tři se sešli ve snímcích Obecná škola, Akumulátor 1, Vratné láhve a Betlémské světlo. Za výkon v Hřebejkově filmu Kawasakiho růže získala v roce 2009 Cenu Český lev. Za své celoživotní mistrovství převzala v roce 2018 v rámci Febiofestu cenu Kristián a v letošním roce Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary.

Foto: Jana Pertáková