Denisa Barešová začala svou hereckou dráhu hned na naší první scéně. V Babičce režiséra Pitínského v titulní roli s Vlastou Chramostovou ztvárnila malou Adélku. Na scénu Národního divadla se později vrátila jako Kitty v Pýše a předsudku.

Předtím však vystudovala pražské hudební gymnázium a v patnácti letech vstoupila do OLDstars sdružujících absolventy různých uměleckých škol. Je tedy logické, že další její cesta vedla na DAMU, které absolvovala v roce 2014 s Cenou Jiřího Adamíry, již uděluje studentům a studentkám posledního ročníku Nadace Život umělce ve spolupráci s DAMU.

Ve škole zaujala především její Lizaveta v Běsech a zkusila si zde i mužskou roli.

Po úspěšném hostování se v roce 2018 stala členkou Švandova divadla.

Postavy, které zde vytvořila, jsou sice rozdílné, ale jedno mají společné. Jde o mladé dívky, které v sobě mají jistou křehkost, ale zároveň vnitřní sílu.

Taková byla její Luisa v Schillerových Úkladech a lásce, Ofélie v Hamletovi nebo Kateřina Lintonová v inscenaci Na Větrné hůrce. Zvláštní příležitost dostala Barešová v inscenaci Hadry, kosti, kůže o rozporuplném soužití dvou velkých umělců, Jana Wericha a Vladimíra Holana. Barešová zde hraje postavy obou dcer, frustrované a nejisté Jany Werichové a postižené Kateřiny Holanové.

V koronavirové době divadlo nazkoušelo severskou hororovou romanci Ať vejde ten pravý, kde Barešová ztvárňuje Eli, tajemnou postavu moderní upírky, která láká svou neurčitostí i pochopením vlastního údělu.

Na talent Denisy Barešové sázejí i filmoví a televizní režiséři, naposledy zaujala v seriálu Kukačky, kde suverénně zahrála vedle excelentní matky Sabiny Remundové postavu její dcery, svérázné a charismatické Marcely.

Kdyby nebyla herečkou, chtěla by být pekařkou nebo cukrářkou. Naštěstí zatím jeviště za pec nemění. Patří totiž mezi netalentovanější herečky nastupující divadelní generace.

V jednom rozhovoru jste řekla, že máte celkem ráda, když se vám vybije mobil, že se pak cítíte svobodnější. A ráda se pěšky procházíte Prahou. Připomněla jste mi tím Malého prince. Máte tu knihu ráda?
Mám ji ráda. Přesněji řečeno, moje nejoblíbenější knížka to asi není, ale mám ji ráda. Víte ale, co je zajímavé? Že z téhle knížky si nechal můj brácha se svou manželkou číst při svatbě.

Jste romantička? Jak vnímáte například román Na Větrné hůrce?
Nejsem takový ten prvoplánový romantik, který obdivuje kýče se západy slunce, mám ráda vše přirozené. To mi přijde krásné. Ale líbivá a sentimentální „romantika“ se mi s Větrnou hůrkou naštěstí nespojuje. V příběhu, o němž je kniha i hra, vnímám drama, drásavost, lásku, pýchu i temnotu.

Švandovo divadlo, kde také hrajete, má na repertoáru inscenaci AI: Když robot píše hru. Chtěla byste se někdy setkat s umělým člověkem? Tedy nejen setkat, ale být na něho třeba odkázaná?
Tak z toho mi jde mráz po zádech! Jak už jsem říkala, mám ráda přirozené věci, a tohle je absolutně nepřirozené, NElidské… Vlastně ani nevím, co bych v takovém případě dělala. To nechci zažít!

Kterou dobu vnímáte zatím jako nejzásadnější nebo nejtěžší? Předminulé století, válku, normalizaci, zrod sociálních sítí, dnešní překotný vývoj technologií?
Jako nejtěžší období vnímám minulý režim. Možná proto, že je nám teď z něho nejvíc odkrýváno. Vše, co se tehdy dělo, se hodně objevuje v současných divadelních projektech i ve filmové tvorbě. To je na 150 % dobře! Jenže čím konkrétnější ty příběhy jsou, tím je to děsivější. A kolik těch případů neznáme, co všechno je ještě schováno? Vždyť odkrýváme jen špičku ledovce. A právě z té miliardy příběhových kostlivců na mě jde děs a mám husí kůži z toho, aby se to zase nějak nevrátilo. I když možná je dobře, že něco zůstane na věky schované, podobně jako příběhy, které se odehrály někdy před pěti sty lety – jinak bychom museli z některých divných děsivostí zešílet.