Eva Randová (1936) je mimořádná osobnost, které bylo dáno do vínku hned několik talentů – pohybová zdatnost, která ji nejprve předurčila k mimořádným úspěchům v oblasti závodního plavání, dále důslednost a přirozená autorita, díky kterým se připravovala na povolání učitelky matematiky a tělesné výchovy, a především nádherný hlas, jenž definitivně rozhodl o jejím životním profesním směřování a poslání.

Po studiu zpěvu u profesorky Jitky Švábové v Ústí nad Labem nejprve sbírala první jevištní zkušenosti v kladenské zpěvohře, aby se vzápětí v roce 1963 stala na šest sezon, jež byly v jejím uměleckém vývoji do značné míry rozhodující, sólistkou ostravské opery. Mladá, krásná umělkyně se díky své vynikající interpretaci stěžejních mezzosopránových a altových rolí záhy stala jednou z opor tamního souboru. V roce 1969 se Eva Randová stává sólistkou opery Národního divadla v Praze, ale vzápětí začíná působit v zahraničí – v Norimberku a především ve Stuttgartu, kde v roce 1970 přijímá angažmá. Do Prahy se poté v následujících dvou dekádách pohostinsky vrací jako Azucena ve Verdiho Trubadúrovi, v dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny ve Dvořákově Rusalce nebo jako Jokasté v opeře-oratoriu Igora Stravinského Oedipus rex.

Jde ale již o návraty opravdové světové operní hvězdy. V roce 1973 totiž Eva Randová poprvé zpívá na prestižním wagnerovském festivalu v německém Bayreuthu, kam se poté opakovaně vrací, v roce 1975 debutuje pod taktovkou Herberta von Karajana jako Princezna Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi na salcburském festivalu,v roce 1981 zahajuje rolí Fricky ve Wagnerově Zlatu Rýna spolupráci s Metropolitní operou v New Yorku. Kromě toho hostuje na dalších prestižních scénách (La Scala v Miláně, Královská opera Covent Garden v Londýně, Vídeňská státní opera, Bavorská státní opera v Mnichově ad.), často ve svých ikonických rolích Otrudy ve Wagnerově Lohengrinovi a Kostelničky Buryjovky v Janáčkově Její pastorkyni, ve kterých dokázala, jako ostatně ve všech jí svěřených úkolech, dokonale propojit svůj atraktivní zjev a osobní charisma s technicky brilantně ovládaným hlasem a strhujícím herectvím.

V letech 1994–1998 Eva Randová působila jako ředitelka Státní opery Praha. Za jejího vedení vystoupila na této scéně pohostinsky řada vynikajících zahraničních pěvců. Eva Randová, držitelka řady ocenění, včetně prestižního německého titulu Komorní pěvkyně, právem patří k největším osobnostem našeho operního umění, které v průběhu své dlouhé a úspěšné kariéry reprezentovala po celém světě.

V současné době se stále věnuje přípravě mladých talentů – pod jejím vedením probíhají tradiční pěvecké workshopy Evropské hudební akademie v Teplicích.

Obdivovali vás diváci a posluchači po celém světě. Na které obecenstvo jste se těšila nejvíc a proč?
Nejmilovanějším divadlem pro mě byla anglická Covent Garden, protože tam je vše na vysoké umělecké úrovni. Nejen obecenstvo, ale i práce v zákulisí a v provozu je vždy perfektní a velmi korektní. Tam jsem se pokaždé těšila. A samozřejmě jsem byla vždy šťastná, když
jsem se mohla vrátit do své rodné země. Neemigrovala jsem, jen jsem se do ciziny vdala, přesto jsem tady byla v době totality jakoby odepsaná. Černá ovce. Jediný, kdo si dovolil mě sem zvát, byl pan dirigent Václav Neumann. Ten měl odvahu říct: Já tady Randovou chci!

Svou profesní pěveckou kariéru jste v roce 1998 zhodnotila slovy, že jste zde dosáhla více, než jste si kdy představovala. Z čeho máte největší radost jako pedagog a především jako člověk?
Jsem šťastná, že mám vlohy učit, že umím předávat své pěvecké a technické zkušenost dětem. Na světě je řada světových umělců, kteří nádherně zpívají, ale předat to nedokáží. Já tuto schopnost mám. Za to jsem vděčná. Navíc mě to dodnes velmi baví.

Na co nebo na koho ve svém životě nejraději vzpomínáte?
Tak za všechny budu jmenovat Zdeňka Košlera. Bylo to u ostravské opery. Prosazoval mě tenkrát proti celé umělecké radě. Řekli mu: Pane Košlere, Randová přece není hlas pro Ostravu! A on to potom komentoval: Ne, Randová nebyla hlas pro Ostravu, Randová byla hlas pro Metropolitní operu. Tak to byla věta pana dirigenta Košlera, za niž mu dodnes děkuju.