PROFIL UMĚLCE

Hana Bauerová

Letos je tomu neuvěřitelných sedmdesát let, co tehdejší ředitel Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Rudolf Kulhánek angažoval do svého činoherního souboru půl absolventského ročníku z pražské AMU. Mezi tyto nové akvizice patřila také Hana Bauerová. Někteří z oněch kandrdasů pobyli na své první štaci jen krátce, jiní déle – Hana Bauerová zůstala divadelní budově na břehu Malše věrná jednou provždy. Prožila s ní léta krušná i radostná a stala se její žijící legendou.

Jako pražská rodačka se láskou k herectví „nakazila“ už v dětství, a to přímo na jevišti Národního divadla. Po boku takových mistrů, jakými byli Růžena Nasková, Zdeněk Štěpánek nebo Eduard Kohout, se tam objevovala už jako malá holčička v dětských rolích a také později jako posluchačka AMU. Od absolutoria pak patřila spolu se svým manželem, hercem Josefem Bulíkem čtyřicet let k nejvýraznějším osobnostem budějovického činoherního souboru. Odehrála tu více než 150 rolí. Zažila éru Glancovu, Macháčkovu, Haasovu, Hudečkovu i Fridrichovu. V prvních letech angažmá byla typickou představitelkou milovnic, zejména prostých venkovských dívek (Stáza v Létě, Verunka v Našich furiantech, Madlenka v Tvrdohlavé ženě atp.). Brzy se však její repertoár obohatil o úkoly s možností hlubší kresby charakteru, jako byla např. Klaudie v Gorkého Falešné minci nebo Viola ve Večeru tříkrálovém. Jejím nejvlastnějším oborem se však staly role zralých žen, mezi nimiž vynikaly zejména ty s tragikomickým nebo ironizujícím podtextem. Taková byla mj. Matka v Mahlerově Svatbě jako řemen, Hejtmanka v Revizorovi a jejich vrchol, titulní role v Shawově Živnosti paní Warrenové. Plebejským protějškem této galerie se později staly chůvy, v Romeovi a Julii, v Anouilhově Antigoně nebo v Přepodivném příběhu ctnostné ženy z Efezu; lidové postavy se srdcem na dlani a rozumem na správném místě jako by odrážely osobní vlastnosti své představitelky.

Ani po ukončení stálého pracovního poměru v roce 1990 nepřestala Hana Bauerová s budějovickým divadlem spolupracovat. Zahrála si třeba rozkošnou tetičku Abby v Jezinkách bezinkách, Anfisu ve Třech sestrách a naposled jsme ji mohli vidět jako Máti v Mrzákovi inishmaanském v roce 2008. O její lásce k jihočeské scéně svědčí i kniha vzpomínek s názvem Před oponou, za oponou, kterou věnovala „svému“ divadlu k jeho 80. narozeninám v roce 1999. Je také zanícenou obhájkyní otáčivého hlediště v českokrumlovské zahradě. Výbor UNESCO ji proto možná nemá rád, ale jinak asi neexistuje nikdo, kdo by k ní nechoval úctu a lásku.

Čím si vás Jihočeské divadlo připoutalo na celý život?
Divadlem. Patřila jsem v roce 1966 k vůbec prvnímu ročníku AMU. Po absolutoriu jsme si moc vybírat nemohli, dostali jsme tzv. umístěnky. Já mohla jít do Liberce, nebo do Budějovic. Karel Höger i Miroslav Macháček, který zde v té době působil, mi doporučili Budějovice. A Macháčkovo jméno bylo zárukou skvělého divadla.

Jste velkým zastáncem otáčivého hlediště v Českém Krumlově.
Zázrak a fenomén. Divadlo s nejvyšším stropem. Nezažila jsem nikde, že by měli diváci a herci tak dokonalý kontakt. To nebe nad hlavami dodávalo neskutečný pocit svobody i v těžkých dobách. Režírovali tady úžasní režiséři. Jen Jirka Menzel kolik toho tady udělal!

Co považujete dnes za nejdůležitější?
Moc věcí! Aby vše fungovalo! Aby herci a lidé u divadla nemuseli řešit základní existenční otázky. Aby děti mohly chodit do školy. Abychom byli vzdělaným a chytrým národem.