Do historie našeho divadelního školství vstoupil ročník absolventů 1963 jako tzv. ročník Dvanácti (podle hry, kterou posluchačům napsal Pavel Kohout přímo „na tělo“). Iva Janžurová (1941) v něm patřila k nejvýraznějším tvářím. Už na školní scéně v sobě spojovala tragično a komično, což vlastně předznamenalo celou její další hereckou dráhu. V prvním angažmá, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, pobyla jen rok (ale zahrála si mj. i Achardovu Idiotku). Vzápětí byla přijata do Divadla na Vinohradech, kde hned zazářila jako Jana v Anouilhově Skřivánkovi (Janě z Arku). A pak přišly další, stejně zásadní role, Nina v Maškarádě, Vančurova Josefina, Josie v Měsíci pro smolaře, paní Steinová v Rozhovoru v domě Steinových, Regina v Lištičkách nebo Jeffersova Medea. Ve stejné době se stala jednou z nejobsazovanějších hereček ve filmu a televizi. Také tam uplatňovala všestrannost svého nadání. Velkou popularitu si získala v komediálních rolích, od Svatby jako řemen a Světáků až třeba po sérii komedií Petra Schulhoffa. Stejný úspěch jí však přinesly i role dramatické, v Kachyňově Kočáru do Vídně nebo v Herzových Petrolejových lampách a Morgianě.

V roce 1987 byla angažována do Národního divadla jako významná posila souboru. Její repertoár tu měl a stále má široké rozpětí. Najdeme v něm lidové typy, jako byla Klásková, Dorina v Tartuffovi nebo Chůva v Romeovi a Julii, stejně jako složité psychologické úkoly, např. Ginu v Divoké kachně, Ellu v Johnu Gabrielu Borkmanovi, Phoebe v Komikovi nebo Šošanu v Mikve. A také dvě korunované hlavy, Alžbětu v Schillerově Marii Stuartovně a Alžbětu II. v Audienci u královny – tato inscenace se s úspěchem hraje už od roku 2015. Stále stejně intenzivní je také práce Ivy Janžurové před kamerou (z poslední doby připomeňme třeba snímky Teorie tygra nebo Teroristka). Jakousi pobočnou scénou se pro ni stalo Divadlo Kalich; odehrála tam už několik komorních inscenací (mj. Božskou Sarah) a na některých se podílela i autorsky anebo režijně. Za svůj život získala řadu významných ocenění. Je dvojnásobnou držitelkou Českého lva, za postavu Winnie v Beckettových Šťastných dnech získala Cenu Alfréda Radoka a Cenu Thálie, je nositelkou medaile Za zásluhy v oblasti kultury a na 50. MFF v Karlových Varech jí byl předán Křišťálový globus.

V Marii Stuartovně jste hrála Alžbětu I. a v Audienci u královny Alžbetu II. Obě královny dělí čtyři století. Které z nich jste jako osobě rozuměla lépe?
Předlohy obou her jsou velmi rozdílné a také velmi rozdílné jsou situace, ve kterých se tyto dvě královny ocitají. Když jsem měla před sebou roli Alžběty I., netušila jsem, že mi herecký osud přinese hrát i Alžbětu II., ale žánr obou předloh je tak moc odlišný, že nebylo obtížné je v mé představivosti jakkoli spojovat podobným jednáním a ani ne výrazovými prostředky. A rozumět té či oné královně to bylo tím, co herec musí hledat především, a proto jsem se jako v kterékoli jiné roli snažila v obou případech rozumět jim oběma maximálně. A snažila jsem se, jako se snažím obvykle, myslet na diváka, který sedí přede mnou v hledišti, dnešní člověk,
aby v jejich strastech a usilování našel to, čemu rozumí, co chápe, jako by sám byl postavený do situací, které ony musí řešit a nést za ně odpovědnost.

Zlobila jste se někdy na herečku Ivu Janžurovou?
Často! Zlobím se na ni vždycky, když nedokáže na jevišti naplnit to, co si usmyslím. Můj muž byl často z mých sebemrskačských pocitů nešťastný. Byl ochotný vždy se se mnou dobírat k příčinám mé nespokojenosti, ale později už to nechtěl snášet a uchyloval se
k pochybným heslům jako: „Ty nemůžeš být nikdy špatná!” No, nijak mě tím neuspokojil, jen na oplátku za jeho balamucení jsem zase já předstírala, že mě to uklidnilo.

Zlobila jste se někdy kvůli něčemu na diváky?
Diváci jsou božstvo, které nelze ošidit. Na to já skálopevně věřím a na jakékoli postesky kolegů, kteří při nedostatečné odezvě z hlediště sdělují jeden druhému, že dneska je špatné publikum, odmítám přitakat. Když jsem nedávno zaslechla od poměrně mladšího nadřízeného spolutvůrce, že musíme diváky vychovávat, dost jsem se tomu v duchu ušklíbla. Ne, naším posláním a naším úkolem je diváky zaujmout. Musíme vším svým talentem a radostí z té možnosti, že smíme před nimi vstupovat do jejich duší, a někdy i svědomí, obstát a cítit, že to děláme dobře. Ve výbuších smíchu nebo v hrobovém tichu při vážných scénách pak sklízíme svou oprávněnou odměnu.