Dětské studio Divadla na provázku (dnes opět Husa na provázku) bylo ve své době líhní řady mladých talentů. Patřil k nim i Jakub Špalek – v deseti letech sklidil za své vystoupení první aplaus a byl rázem uštknut pověstným tylovským „hadem z ráje“ jednou provždy. Po maturitě v roce 1986 úspěšně složil přijímací zkoušky na pražskou DAMU. Studoval sice herectví, ale zároveň se začal zajímat i o režii a organizaci divadelního provozu. A tak mimo rámec školy inscenoval se svými spolužáky a kamarády v Klubu v Řeznické dva tituly, v době před sametovou revolucí stále ještě prohibitní, Dürrenmattovy Fyziky a Fischerové Hodinu mezi psem a vlkem.

Když v roce 1990 se svým ročníkem DAMU absolvoval, změnil se původní název skupiny – Remasum – na Divadelní spolek Kašpar. Kromě Špalka patřili k zakládajícím členům Špalkova sestra Petra, M. Potužáková, M. Dočekal, J. Hřebejk, T. Karger aj. Spolek hrál zprvu pohostinsky na různých scénách a pak pod hlavičkou Městských divadel pražských v Rokoku. Už tehdy budil pozornost kvalitní dramaturgií, tituly, jako byla komorní verze Rostandova Cyrana, Giraudouxova Ondina nebo Lenzův Vychovatel. V Rokoku měla také premiéru inscenace, která se pak na celých 30 let stala pro Kašpary erbovním titulem – Růže pro Algernon ve Špalkově režii a s J. Potměšilem v ústřední roli.

V roce 1994 se Jakub Špalek stal ředitelem Divadla v Celetné a spolek Kašpar tam pod jeho vedením nalezl trvalé útočiště. Od té doby platí, že hovořit o „Kašparech“ znamená hovořit o Špalkovi, a naopak. Pokud statistiky mluví pravdu, za 35 let své existence uvedli 135 premiér. Je třeba ocenit, že dramaturgie „Kašparů“ nikdy neuhnula ke komerci. Na repertoáru figuruje současná světová dramatika (Marber, Frayn, O‘ Rowe, McDonagh, Letts, Vyrypajev), stejně jako netradičně inscenovaná světová a česká klasika (Shakespeare, Calderon, Dostojevskij, Ionesco, Vančura, bratři Mrštíkové). Nevelký sál Divadla v Celetné totiž vede režiséry – a Jakuba Špalka mezi nimi – k hledání komornějšího a co nejintenzívnějšího podání i tak velkých titulů, jako je Hamlet, Richard III., Macbeth nebo Král Lear.

Právě nastudování shakespearovských titulů je Špalkovým dílem. Vedle režie se nevzdal ani herectví, i když většinou jen příležitostně, a často jako záskok nebo převzetí role. S obdivuhodným nasazením celá ta léta zvládá nevděčnou a nesnadnou roli „náčelníka“ svého týmu. Ale vždy souboru udržel cyranovský „čistý štít“. Špalek v mnohém připomíná divadelní principály z dávných dob, řediteluje, dramaturguje, režíruje, hraje a – jak sám říká – když je to potřeba, staví i kulisy.