Ročníku, který absolvoval DAMU v roce 1959, se podařilo uskutečnit sen všech studentů herectví – odejít do prvního angažmá společně. V čele s režisérem Janem Kačerem (1936) nastoupili do ostravského Divadla Petra Bezruče. Kačerovy inscenace (mj. Matka Kuráž, Romeo a Julie, Milenci z kiosku) záhy proměnily tento soubor pro děti a mládež v jedno z nejsledovanějších divadel v republice. V roce 1965 stál Jan Kačer u vzniku pražského Činoherního klubu, kam za ním odešla řada jeho ostravských kolegů. Kačerovou a Smočkovou zásluhou se během krátké doby z té malé scény ve Smečkách stal fenomén obdivovaný nejen doma, ale také na řadě zahraničních zájezdů. Z Kačerových prací tu vstoupily do dějin českého divadla zejména režie ruské klasiky (Revizor, Višňový sad, Na dně, Strýček Váňa). Příležitostně se Jan Kačer objevil na scéně také jako herec. Ve Smočkově Pikniku, jímž se Činoherní klub otvíral, si zahrál Burdu, především však byl strhujícím Raskolnikovem v Schormově Zločinu a trestu. Film ho jako herce využíval mnohem častěji; po vynikajícím výkonu v dramatu Smrt si říká Engelchen se stal jednou z ikonických tváří tzv. nové vlny českého filmu, režisérů Schorma, Jasného, Máši, Bočana nebo Vláčila.

Normalizace Činoherní klub krutě zasáhla. Kačer ještě stačil v pohostinské režii v Národním divadle proměnit Brechtovu Matku Kuráž v protiokupační protest, načež byl nucen Činoherní klub opustit. Odešel do Státního divadla v Ostravě, kde v průběhu let 1976–1986 nastudoval mj. Cyrana, Turgeněvova Rváče a několik shakespearovských titulů. Souběžně působil v pražském Divadle E. F. Buriana. V letech 1986–1990 byl režisérem Divadla na Vinohradech. Tam se jeho inscenace, jako byl Krysař, Záviš z Falkenštejna, Hlasy ptáků, staly přímou předzvěstí politických změn. Po roce 1989 přešel do Národního divadla, kde k jeho nejvýznamnějším režiím patřila Smrt obchodního cestujícího, Zimní pohádka, Oblak a valčík nebo Peer Gynt.

Od roku 1997 se věnuje převážně herectví, v ND vytvořil třeba Gajeva, O‘Neillova Jamese Tyrona nebo Luckyho v Čekání na Godota. Mohli jsme ho však vidět také v Divadle pod Palmovkou, v Divadle Na Jezerce a v roce 2016 v Činoherním klubu v jeho vlastní hře Svatba pozdního léta. Jan Kačer je nositelem medaile Za zásluhy v oblasti kultury a Řádu TGM.

Kdybyste mohl, co byste změnil ve svém profesním životě?
To je zvláštní a těžká otázka. Ze svého života osobního bych nechtěl změnit vůbec nic, ale z hlediska profese bych chtěl změnit mnohé. Rozhodnutí člověka, co bude dělat a co dělat nebude, jsou v jeho profesním životě hodně důležitá. A když se rozhodne něco udělat, měl by se tomu opravdu pečlivě věnovat. Neříkám, že jsem selhal, ale leccos bych býval udělal jinak. Je mi osmdesát pět let, tak vidím dnes věci jinak než dřív.

Režisér, herec, občan, autor knih a her, manžel, otec … Čím jste byl nejvíc?
Vždycky jsem chtěl být jenom jeden. Lidi většinou dělí svůj život na osobní a společenský. Chtěli by třeba být čestní, spravedliví, ale život je nějak nutí, aby takoví vždy nebyli. Pak žijí dvojí, schizofrenní život. Člověk je ale jen jeden a má jen jeden život. Nevím, čím jsem vlastně byl míň a čím víc. Neměřil jsem to. Z dnešního pohledu – herec jsem nebyl v žádném případě, režisér také až tak úplně ne, občan také ne… Nemám nic před jménem ani za jménem. Jsem Jan Kačer.

Co vám v životě dávalo nejvíc síly?
Přátelství. Přátelství s lidmi. Měl jsem vždycky starší kamarády, ani nevím proč, a ti mě vždy táhli nahoru, pokud se to tak dá říct. Díky jejich přátelství jsem si uvědomoval svou roli v životě.

Nemohu se nezmínit o vaší paní, úžasné herečce a skvělém člověku, paní Nině Divíškové. Co by na vaše ocenění řekla?
To je zvláštní… my jsme se v tomhle ohledu nikdy nebrali moc vážně. Ještě jsem se jí o navržené Thálii stihl dokonce zmínit, ale nic na to neřekla. Samozřejmě jsme si vždy vážili naší práce, byl jsem vždy šťastný, když měla úspěch, a ona naopak přála úspěch mně, ale nikdy to nebylo v našem životě to nejdůležitější. Nina byla velmi hrdý člověk, své city nedávala příliš najevo, byla někdy až odtažitá. Mně je po ní hrozně smutno. Takže jsem nyní v takové zvláštní situaci. Jakékoli ocenění se mi s jejím odchodem zdá bezvýznamné, nepatřičné. Připadám si jako rekonvalescent po nějaké těžké chorobě, chodím po domě potichu, abych ji nebudil, a nemůžu si zvyknout, že ona tady není. Vždycky jsem mluvil za nás za oba. My. A najednou mám mluvit jen sám za sebe…Sedmdesát let jsem věděl, jestli mě spíš kritizuje, nebo chválí. A najednou tu není. Tak co k tomu říct? Že by si podobnou cenu zasloužilo třeba ministerstvo zdravotnictví. Vážím si Thálie, ale nepřeceňuji to. Beru vše tak, že jsem svědek nebo zástupce čehosi. Že jsem se ceny dožil, když jiní, možná lepší, se nedožili. Protože se nahoru odebrali dřív než já.