PROFIL UMĚLCE

Jan Malík

Jan Malík se stal tenorovou ikonou pro mnoho generací libereckých diváků, které dokázal svými výkony nadchnout pro operu. A ti, kteří ho poznali i osobně, si na něm cení jeho přívětivosti, skromnosti i vtipu. Luděk Vele, sólista opery Národního divadla, který právě v Liberci začínal, připomíná Malíkovu kolegialitu: „Když se mi jako úplnému kandrdasovi nedařilo hned naplnit požadavky režiséra, byl to právě Jan Malík, který mi poradil a vlil energii,“ a dodává: „Měl mimořádnou divadelní a hudební inteligenci. Svým civilním herectvím předešel dobu. Byl to vpravdě umělec každým coulem.

Jan Malík se vyučil nejprve klenotníkem, než se po soukromém studiu zpěvu u M. Suttnarové (1942–1944) vydal na operní dráhu. Hned na začátku si ho v roce 1948 jako sustentanta vyhlédl při svém ostravském působení Zdeněk Chalabala. Nechal ho začínat Vaškem, po kterém ovšem následoval rovnou Dvořákův Princ a Florestan v Beethovenově Fideliovi. Po krátkém plzeňském mezidobí (1952–1953) zakotvil Jan Malík v Liberci. Sólistou opery Divadla F. X. Šaldy se stal v roce 1953 a během více než třiceti let zde do roku 1985 vytvořil mimořádně bohatou paletu prvooborových tenorových rolí. Svým zářivě lesklým tenorem italského typu s jistými výškami a zároveň s tmavě barevným zabarvením obsáhl široký repertoár nejen v lyrickém, ale i dramatickém oboru, že jen těžko určit jednu dominantu. Jako Ondrej v Krútňavě Eugena Suchoně se podílel na jednom z největších úspěchů liberecké opery hned na sklonku poválečného období Jaromíra Žida. Patřil k oporám libereckého sólistického ansámblu pro šéfa Jindřicha Bubeníčka a pak zejména ve dvanáctileté liberecké éře Rudolfa Vašaty v letech 1960–1971, který i díky Malíkově všestrannosti a spolehlivosti mohl uvádět velmi náročná díla světového operního repertoáru vedle průbojné dramaturgie současných českých oper. Ve významných tenorových rolích se Jan Malík uplatňoval i během prvního šéfovského období Františka Babického v letech 1974–1981.

Vytvořil titulní role v italských operách G. Verdiho (Alfred, Radames, Manrico, Alvaro, Don Carlos, Otello, Gabriele Adorno) i G. Pucciniho (Kalaf, Cavaradossi, Pinkerton, Dick Johnson). K jeho stěžejním rolím patřil „tragický klaun“ Canio v Leoncavallových Komediantech, když hlasem pevným i ve výškách vystihl vnější hrubost a vnitřní trýzeň tohoto principála kočovných komediantů. Jan Malík se stal v liberecké opeře oporou českého repertoáru jako Smetanův Jeník, Dalibor, Jíra nebo Lukáš, Dvořákův Princ či Dimitrij, Fibichův Ctirad v Šárce nebo v Janáčkových operách Laca v Její pastorkyni a Boris v Kátě Kabanové. Šéf liberecké opery R. Vašata právě díky Janu Malíkovi nastudoval opery Richarda Wagnera, protože v něm měl titulní hrdiny Lohengrina, Tannhäusera nebo Rienziho. Jan Malík se uplatňoval i v ruském repertoáru jako Lenský v Čajkovského Evženu Oněginovi nebo dramatický Heřman v Pikové dámě. Třebaže Jan Malík zůstal věrný libereckému souboru, jako stálý host vystupoval v letech 1955–1968 i v pražském Národním divadle – opakovaně jako Lukáš ve Smetanově Hubičce nebo jako Verdiho Don Carlos, ale také v roli Prince v Dvořákově Rusalce, Jeník v Prodané nevěstě nebo Vít v Tajemství. Jan Malík je od roku 2012 nositelem Ceny Eduarda Hakena.

Co považujete v dnešní době za nejdůležitější?
V osobním životě rodinné zázemí a to, že jsem stále naživu. Obecně slušnost, ohledy k druhým a zdravý selský rozum.

Získaná ocenění:
2020, Celoživotní mistrovství: Opera