PROFIL UMĚLCE

Ján Sedal

Herec a performer Ján Sedal (1948 v Bratislavě) vystudoval loutkoherectví na DAMU (absolvoval v roce 1978), s divadlem ale začínal začátkem sedmdesátých let v pražském undergroundovém divadelním prostředí – v Bílém divadle Františka Hrdličky a Zdenky Bratršovské (1971) a poté byl několik let členem souboru Křesadlo Václava Martince a Niny Vangeli. Zde se zabýval divadlem jako životním postojem. Seznámil se s fyzickým herectvím čerpajícím z podnětů chudého antropologického divadla Petera Brooka a Jerzyho Grotowského, které pro něj bylo a je inspirací po celý život.

Od roku 1982 byl členem – zprvu prostějovského, později (od roku 1985) brněnského – HaDivadla, kde pod vedením režiséra Arnošta Goldflama vytvořil řadu velkých rolí. Rozvinul zde své autorské osobnostní herectví a přístupy k divadelní tvorbě, jež byly pro tento soubor typické. Hrál v jeho ikonických inscenacích Bylo jich 5 a ½ (1982) či Písek (1988), ale i ve většině dalších. Souboru zůstal věrný i po listopadu 1989, byl jeho členem až do nedávné doby i přes mnohé proměny šéfů a divadelních poetik. Vždy byl velkou osobností, která určovala charakter inscenací a projektů, jichž se účastnil.

Ani po listopadu 1989 se však nevzdal svých autorských ambicí nezávislého tvůrce a komedianta. Nejvýrazněji se to projevilo hned začátkem devadesátých let, kdy putoval českou krajinou po různých duchovních místech s poetickým projektem Letel anjel vzduchom, v němž – většinou v okolí kostelů – vystupoval coby loutkář Ahasver s obrovskými, vlastnoručně vyrobenými loutkami a živou ovečkou.
V roce 1996 se účastnil série pražských představení v Divadle Archa Sedli si za stůl a jedli amerického režiséra Petera Schumanna (Bread and Puppet), o němž kdysi napsal diplomovou práci a který je jeho celoživotním uměleckým guru.

Vedle HaDivadla se po celou dobu účastnil projektů netradičního, alternativního divadla, především v Divadle Archa. Propojil se i s dalšími generacemi tvůrců českého divadla. V letech 2013 a 2017 hostoval v inscenačních projektech pražského souboru Vosto5 a režiséra Jiřího Havelky Dechovka, resp. Společenství vlastníků. Hostoval ale i v Divadle v Dlouhé, v Dejvickém divadle, v Divadle Kalich, Divadle DRAK či Café Teatr Labuť. Od roku 2017 hostoval v brněnské Redutě, scéně Národního divadla Brno, v inscenaci režisérky Anny Petrželkové věnované jeho příteli, hudebníkovi Jiřímu Bulisovi, nazvané Drazí v Chomutově!

Bohužel v květnu následujícího roku jej jeden člověk v Brně napadl a těžce zranil. Sedal strávil dlouhý čas v nemocnici a následky si nese dodnes. Přestal veřejně vystupovat, musel opustit všechny role. Přesto v roce 2020 vytvořil sólovou produkci Vyplním šaty své tělem svým, již uvádí – za živého doprovodu hudebníka Tomáše Vtípila – ve svém brněnském bytě. Inscenace získala loni poctu Projekt roku festivalu …příští vlna/next wave… a v Brně je uváděna pod hlavičkou platformy pro performativní umění Terén.

Vedle hraní píše básně. V roce 2018 mu Divadlo Archa ve spolupráci s nakladatelstvím TORST vydalo sbírku SMS básně, obsahující krátké texty psané formou sms, jež posílá svým přátelům.

Z rozhovorů z Jánem Sedalem:

O svém vztahu k divadlu…
Divadlo pro mě stojí na piedestalu lidských dovedností nejvýš. Je v něm něco zvláštního, posvátného, kultovního. Přibližuje člověka Bohu. Přítomnost divadla dává lidem kulturu a novou citlivost. Divadlo je těžké ne proto, že se musíš umět pohybovat, naučit nazpaměť text, zpívat, s někým hrát, ale protože v něm otvíráš sebe. A to je to nejtěžší a nejdůležitější v životě.
Divadelní noviny č. 11/1994

Tušíš, co jsi byl a stále jsi schopen dávat divadlu? Jak tě proměnilo?
Já nevím, já to nedokážu přesně ani pojmenovat. Mě napadá vždy jen hra samotná, hra, zjišťování, co je za tím prostorem, jestli ještě další prostor. Kam si můžeš dovolit ještě jít, kam můžeš vstoupit a co tam můžeš objevit, co je ještě možné objevit na už objeveném. Myslím, že se tím člověk dozvídá hlavně o sobě, skrze něco, čím plně není. (…) Hraješ postavy jako to vše, co máš v sobě, co ses stačil dozvědět o světě, o lidech, o možnostech fungování na tomto světě i v tom divadle. Jednou se třeba jmenuješ Oidipus, ale v podstatě hraješ do iluze sebe. Člověk, který ještě neušel tak dlouhou cestu, nemůže některé věci vůbec hrát, nebo by hrál jenom to, co mu přikázal režisér, který to má nastudováno nějakýma klikyhákama. Divadlo předpokládá určitou zkušenost. To není jen tak něco. Já jsem si vždy říkal, že divadlo by měli hrát odvážní lidé, kteří se zároveň zamilují do času. Ono jde o čas, ve kterém se to odehrává.
Z rozhovoru Lukáše Jiřičky s Jánem Sedalem z roku 2014

Titulní foto: Adam Holubovský (terén)

Získaná ocenění:
2021, Celoživotní mistrovství: Alternativní divadlo (2021)
Cookies