Tylovský „had z ráje“ uštkl Jaroslava Satoranského (1939) už v dětství – celá jeho rodina se věnovala amatérskému divadlu v Praze-Braníku, místě s velkou ochotnickou tradicí. Tam vstoupil poprvé na jeviště i on. Po vyučení rytcem začal studovat herectví na DAMU ve třídě prof. Vítězslava Vejražky. V absolventských inscenacích v DISKu upoutal zejména jako breptavý patron Fortunato v Poprasku na laguně. Jeho první „štací“ se stalo Divadlo Jaroslava Průchy v Kladně a jedním z jeho nástupních úkolů byl překvapivě Macbeth. Hrál ho ve svých 24 letech, a právě jeho mládí vtisklo této rozporuplné postavě ojedinělé pojetí. Během tří sezon Satoranský v Kladně odehrál mnoho různorodých rolí, další shakespearovské hrdiny, Laerta či Edgara, stejně jako venkovské chasníky (Václava v Našich furiantech, Švandu dudáka, Francka), klasické milovníky (Kristiána v Cyranovi), stejně jako salonní elegány (Wildeova Johna Worthinga). V roce 1966 mu nabídl angažmá František Pavlíček, ředitel Divadla na Vinohradech. I tam se Satoranského nástup odehrál ve znamení Shakespeara – rolí Troila v Troilovi a Kressidě.

A následovala opět řada úloh nejrůznějšího charakteru, od Petra v Matce, Ferchada v Legendě o lásce nebo Claudia v Mnoho povyku pro nic, přes Horacia v Hamletovi, barona Tuzenbacha ve Třech sestrách a Vodičku ve Veselých paničkách windsorských až k Martinu Kabátovi v inscenaci Hrátky s čertem, v níž hostoval v Městském divadle v Mostě. Všechny spojoval nejen mužný vzhled, ale také vnitřní poctivost a upřímné srdce. Dobře zahrát kladnou postavu je vzácnost, a Jaroslav Satoranský tento dar má. Proto byl také často využíván ve filmu a v televizi, kde vytvořil desítky rolí. Nicméně jedna jediná se stala na dlouhou dobu jeho erbovní – titulní hrdina v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů. Vinohradům zůstal vždy věrný a zůstává stále. Zatím tu odehrál více než sto rolí. Z posledních let žije v paměti jeho Hanzl z Hodinového hoteliéra nebo Šefl z Loupežníka, v současnosti tu má na repertoáru dojemně zestárlého sluhu Adama v Jak se vám líbí a sérii postav ve Sňatcích z rozumu. Hraje však také mimo svou domovskou scénu, v Divadle Na Jezerce partneří s Jiřinou Bohdalovou v Paní plukovníkové v roli Vigga, v Komorním divadle Kalich exceluje s Petrem Kostkou a Miroslavem Vladykou v inscenaci Hrdinové a na Letních shakespearovských slavnostech ho už dvanáct let můžeme vidět jako faráře Evanse ve Veselých paničkách windsorských.

Během kariéry jste ztvárnil téměř sto padesát postav různých charakterů. Hrál jste někdy postavu, která vám byla vysloveně nepříjemná?
Musím přiznat, že i když kladné role asi trochu převládaly, tak občas jsem si pár těch záporných postav také zahrál. Ale že by mi některá taková role byla nepříjemná, nebo že bych ji hrál dokonce s odporem, to ne, spíše naopak. Každou jsem se snažil nějak pochopit a ke každé jsem nakonec určitou cestu našel.

Kdybyste měl hrát v psychologické hře Jaroslava Satoranského, jaký by byl?
No to je otázka! (smích). Spoléhal bych zaprvé na to, že by to někdo uměl napsat, a zadruhé, že by to režíroval nějaký dobrý režisér, který by mě dobře znal. Určitě lépe a s větším nadhledem, než jak sám sebe znám a vnímám já.

Co byste nevíce přál lidem kolem sebe?
Aby už tahle ošklivá pandemickém doba skončila, abychom se už nemuseli pohybovat v podivném coronavirovém prostředí. Aby lidé měli energii se zase uzdravovat. Přál bych všem, aby byli zdraví, měli čas a chuť na kulturu a na vše, co mají rádi a co jim dělá dobře. Aby to nedobré už pominulo!

Můj televizní táta
(Vzpomínka Ondřeje Kepky)
Jiřina Bohdalová kdysi vyprávěla krásný vtip: Na pískovišti se hádají dvě malé děti a jeden křičí: „Já že nemám tatínka? Já mám možná víc tatínků než vy všichni tady dohromady!“ Abych parafrázoval Jiřinu Bohdalovou, tak jsem měl ve svém životě také možnost mít víc tatínků, a to tatínků filmových. Byl to několikrát Luděk Munzar, ale především Jaroslav Satoranský, který musel vydržet, že jsem mu několikrát hrál televizního syna. Hluboce si toho dodnes vážím a doufám, že to nějakého režiséra napadne využít ještě někdy v budoucnu. Setkávali jsme se od mého útlého dětství, už od inscenace Tetinka v roce 1976. Ale posléze byl i mým pedagogem na pražské DAMU. A později jsem měl možnost, že přijal účinkování v několika mých filmech. Jako jeden z mála režisérů jsem si dokonce dovolil obsadit ho do role záporné a velmi negativní ve filmu Smetanový svět. Proto vím, že si cenu Prezidia Herecké asociace, cenu za celoživotní mistrovství, hluboce zaslouží.