PROFIL UMĚLCE

Jaroslav Slavický

Umělecká dráha Jaroslava Slavického (1948) je neuvěřitelně bohatá, zejména pak ta ryze taneční a pedagogická.

Absolvoval pražskou taneční konzervatoř a stáž v tehdejším Leningradě, kde jej mimo jiné vedl slavný pedagog Alexej Ivanovič Puškin. V zahraničí sbíral zkušenosti i nadále – tančil v Théậtre Municipal ve Štrasburku a ve Stadttheater v Basileji. Pak už zůstal věrný pražskému Národnímu divadlu. Více než čtvrtstoletí! Výčet z osmi desítek rolí, které tu ztvárnil, by byl dokladem neuvěřitelné všestrannosti. S technickou bravurou tančil prvooborové role v klasickém repertoáru – Prince v Labutím jezeře nebo Louskáčkovi, Alberta v Giselle; v baletu Romeo a Julie ztvárnil titulní roli i postavu Merkucia. Seděly mu charakterní postavy, v nichž uplatnil své ostré tělesné rysy, herecký talent, cit pro práci výraznými, a přesto přirozenými gesty. Připomeňme: Vezír v Šeherezádě, Girej v Bachčisarajské fontáně, Crassus ve Spartakovi, Kostěj v Ptáku Ohniváku, Kazatel v baletu Jennifer. A konečně stejně dobře se zabydlel v ryze komediálních rolích, ať už to byl Silvio ve Sluhovi dvou pánů nebo Camacho v Donu Quijotovi. Slavický prostě patřil k tanečníkům, na které se tzv. chodilo, k tanečníkům, kteří byli nezaměnitelní. Ostatně to platilo, i když přesáhl čtyřicítku a jeho vrstevníci pomalu opouštěli scénu. On měl před sebou ještě několik mimořádných příležitostí, kdy uplatnil svou zkušenost a charisma – za všechny jmenujme jeho Jaga v Maurově pavaně choreografa José Limóna.

Obdobně bohatá je Slavického kariéra tanečního pedagoga, spojená především s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy, na níž učí od sedmdesátých let. Už pětadvacet let je také jejím ředitelem. Jako pedagog často působil v zahraničí – například ve Francii, Velké Británii, Brazílii nebo USA. Řada jeho žáků se prosadila na místa sólistů na prestižních evropských baletních scénách. Ostatně jeho syn Lukáš byl sólistou Bavorského státního baletu v Mnichově a dnes vede baletní soubor v Českých Budějovicích.

Zachycení umělecké cesty Jaroslava Slavického by nebylo úplné bez připomínky jeho práce choreografické. Jako znalec klasického baletního repertoáru připravil několik inscenací baletů z druhé poloviny 19. století, například Louskáčka, Spící krasavici, Dona Quijota, Raymondu nebo Bajadéru. Patřil k našim prvním propagátorům odkazu dánského choreografa Augusta Bournonvilla.

Jaroslav Slavický zasvětil celý svůj život baletu. Nejen v tom českém zanechal hodně zřetelnou stopu.

Jako tanečník, jako choreograf, ale i jako pedagog či porotce jste procestoval kus světa. Kde byli podle vás diváci k baletu nejvnímavější a kde nejpřísnější?
S nejspontánnějšími reakcemi jsem se setkal na Kubě. Možná díky legendární kubánské primabaleríně Alicii Alonso, která nedávno zemřela, jsou tam velmi poučení diváci, kteří balet milují a rozumějí mu. Reagují na sebemenší nedostatek, ale když se něco povede, tak zase projevují nadšení, atmosféra připomíná fotbalový zápas. Jiné je publikum v Japonsku nebo v Jižní Americe. Během představení jsou také spontánní, reagují, aplaudují, ale po konci představení, jakmile se zavře opona, potlesk utichá. Musíte si ho užívat hned, nemůžete počítat, kolik bude závěrečných opon. Nebo v Mnichově. Divadlo, které má dva tisíce míst, je pokaždé vyprodané. Diváci křičí bravo, dupou, skutečné ovace, ale pozor – nepíská se! Publikum ve světě se zkrátka liší.

Nebudu se ptát, která role vám byla nejmilejší, ale spíš kterou považujete za nejnáročnější – po fyzické i psychické stránce.
Po fyzické stránce to byl asi Kostěj v Ptáku Ohniváku v Národním divadle a potom také Quasimodo v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Byly to choreografie Jiřího Blažka a byly postavené tak, že jsem tančil vlastně stále v předklonu, v nepřirozené poloze skřeta. Velmi dynamické, i technicky náročné. Samozřejmě i role klasické, jako byli všichni Princové či jiní romantičtí hrdinové, jsou obtížní, protože tam je vidět sebemenší chyba. Technicky hodně náročná byla role Viktora v baletu Angara. Sovětský příběh ze stavby elektrárny… Hodně nepopulární téma poplatné době, ale šlo o klasický milostný trojúhelník s nádhernou Ešpajovou hudbou v Černyševově choreografii.

Je hodně těžké oznámit zájemci o balet nebo často jeho rodičům, že i přes velké nadšení a talent to nepůjde, protože zkrátka nejsou fyzické vlohy?
To je nesmírně těžké a patří to k tomu nejméně příjemnému na práci pedagoga. Studium tance je velmi náročné, vyžaduje u zájemců celou řadu tělesných, pohybových, estetických dispozic a talentových předpokladů, které ne vždy bývají v souladu. Nároky, které určuje profesionální praxe, jsou dnes velmi vysoké a kritéria estetiky neúprosná. Stačí, aby měla dívka kratší krk, širší ramena, širokou pánev nebo neměla dostatečně klenutý nárt, a je problém. Ne v tom ohledu, že by nevystudovala školu, ale že by potom měla potíže s uplatněním. Pokud takový případ nastane, řešíme ho individuálně s rodiči i studentem a snažíme se jim vysvětlit důvody našeho doporučení. Jak jsem uvedl, není to lehké, ne vždy se setkáme s pochopením. Příčiny neúspěchu se hledají ve škole, výuce, pedagogovi apod. Stále více chybí pokora a velikost ambicí převládá nad skutečnými schopnostmi.

Získaná ocenění:
2021, Celoživotní mistrovství: Balet, tanec a pohybové divadlo (od roku 2020)
Cookies