Jaroslav Someš, pan doktor Jaroslav Someš, v sobě slučuje dva zdánlivě opačné pohledy na divadlo – vnitřní, protože je herec, a tedy i vykonavatel cizího záměru – a vnější: je historik, dramaturg, publicista. Ne každý je obou těchto pohledů schopen, a ne každému by ty dva pohledy byly k užitku tak jako Jaroslavu Somešovi.

Divadlo ho provází od střední školy. Chodil na malostranskou jedenáctiletku Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde byl v té době vynikající dramatický kroužek, který si troufl hrát i nejednoduché klasiky. A když divadla, nebo i film a později televize potřebovaly do svých inscenací a pořadů děti, chodilo se čerpat na Hellichovku. Tak už se jako kluk objevil na jevišti Národního divadla nebo v roce 1954 účinkoval v pořadu, kterým Československá televize zahajovala pravidelné dětské vysílání.

Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity vystudoval historii a češtinu a po roce vojny ještě herectví na JAMU. Patří ke skupině posluchačů, kteří v roce 1968 založili divadlo Husa na provázku. Jeho prvním profesionálním angažmá bylo Východočeské divadlo v Pardubicích, ale působil i v Jihlavě nebo v pražském divadle Jiřího Wolkera. Zásadní význam pro jeho hereckou, ale nejen hereckou dráhu, mělo Divadlo J. K. Tyla v Plzni, kam ho v roce 1973 angažoval režisér Ota Ševčík. Poprvé se zde dostal i k překládání, psaní písňových textů, úpravám her a stal se de facto dalším nepsaným dramaturgem souboru, který patřil jednoznačně k nejlepším u nás.

Všestranný rozhled, vysoká jazyková kultura a osobitý humor ho brzy přivedly i k práci v Československé a později České televizi, kde s přehledem dokázal moderovat i pořady ze světa vědy a techniky, ba dokonce počítačů. A stal se také jedním z protagonistů kultovního mystifikačního diskusního pořadu Studio Kroměříž, který v 90. letech připravoval Petr Lébl.

Nemá smysl vypočítávat, kde všude Jaroslav Someš hrál, v kolika filmech a v kolika televizních inscenacích. Koneckonců ve svých osmdesáti letech stále ještě hostuje v Příbrami nebo v pražské Komorní činohře. Spíš je podstatné, co vše svým věděním obsáhne a s jakou empatií a vědomím souvislostí dokáže vyprávět o divadle. A nejen o činohře. Stejně dobře se orientuje v opeře nebo baletu. Když o nich mluví, nevytváří intelektuálské konstrukce z odstupu, ale vypráví příběhy. Příběhy lidí, uměleckých děl a jevů. Proto jsem s ním také jako televizní dramaturg rád spolupracoval na pořadech o divadle a měl jsem i tu čest s ním být zván do živého vysílání ČRo stanice Vltava při přenosech z Metropolitní opery v New Yorku. A docela závidím posluchačům pražské konzervatoře, v jehož divadle léta dělal dramaturga, že jim pomáhal orientovat se v divadelním umění.

Milý Jardo, řečeno slovy zvěčnělé dramaturgyně Jarmily Drobné Černíkové – „Bylo mi ctí a národním svátkem“ s vámi spolupracovat a těším se na další osobní setkání.

Ondřej Šrámek

Kdybych měl jedním slovem charakterizovat Jaroslava Someše a někdo by mě donutil vyřknout jenom jedno jediné slovo, řekl bych: jistota.

Kdykoliv cokoliv nevíte a týká se to naší historie – a především historie divadla, stačí udělat jediné: zavolat Jardovi Somešovi.

On vám řekne, nejen kolikrát se daný titul v Čechách hrál. On vám nejen sestaví kompletní obsazení ve všech kdy inscenovaných Hamletech, Othellech a Maryšách či Tvrdohlavých ženách, ale dodá k tomu i řadu drobností, které si možná nepamatuje ani režisér konkrétního kusu.

Jaroslav byl u počátku Cen Thálie.

Byl mnohá léta členem různých porot, ale především jeho hlas měl vždycky vážnost, protože se za všech okolností snažil být objektivní, precizní, nepodléhal módním vlivům, nepodléhal osobním sympatiím a antipatiím. Hlas takových lidí nám v dnešní době strašně moc schází nejenom v divadle, ale v celé naší společnosti.

Je proto pro mě velkou ctí a mám velkou radost, že mohu být u toho, kdy tento „vltavín“ českého divadla dostává mimořádnou Cenu Thálie.

Ondřej Kepka