Pro Jaroslava Vostrého je příznačné, že celou svou životní tvorbou, všemi svými aktivitami dokazuje, že divadlo je poslání, kterému je třeba se věnovat podle nejlepších možností a sil. Tento předpoklad Jaroslav Vostrý naplňuje po teoretické i praktické stránce. Je dramatikem i dramaturgem, režisérem i publicistou, divadelním historikem, teoretikem i pedagogem. Především však je spolutvůrcem českého divadla, a to už více než šedesát let. V roce 1958 absolvoval obor divadelní vědy a dramaturgie na pražské DAMU. Ještě před absolutoriem nastoupil z podnětu svého profesora Františka Götze do časopisu Divadlo, kde působil jako redaktor a později se tam stal i šéfredaktorem. Ve svých článcích mapoval legendární etapu rozkvětu českého divadla. Sám však do ní významně zasáhl i po praktické stránce – se svým spolužákem z DAMU, režisérem Ladislavem Smočkem založil v roce 1965 pražský Činoherní klub jako studiovou scénu nového typu. Stal se jejím uměleckým vedoucím, dramaturgem i kmenovým dramatikem. Ve stejné době se začal věnovat také pedagogické činnosti a přednášet na DAMU.

Domácí i mezinárodní úspěchy Činoherního klubu přerval nástup posrpnové normalizace. Jaroslav Vostrý byl propuštěn jak z divadla, tak ze školy. Téměř dvacet let mohl působit jako režisér jen na mimopražských scénách (Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo Jaroslava Průchy v Kladně, Východočeské divadlo v Pardubicích) a publikovat jen pod šiframi nebo cizími jmény. I jeho nejúspěšnější hra Tři v tom, inspirovaná librety italské komedie dell‘ arte, musela být uváděna pod jménem režiséra Jiřího Menzela. Obrat přinesl až konec osmdesátých let a především rok 1989. Jaroslav Vostrý se vrátil k pedagogické činnosti a na několik sezon i do čela Činoherního klubu. Na DAMU byl jmenován nejprve docentem a později profesorem; v letech 1993-1995 vykonával úřad rektora AMU. V roce 1995 založil na DAMU Ústav scénické tvorby, jehož výsledky lze sledovat na 60 titulech vydaných v edici Disk. Za svůj celoživotní přínos české kultuře mu Senát České republiky udělil v roce 2013 Stříbrnou pamětní medaili.

Kdysi nebylo herectví společností vnímáno jako „řádná“ profese. Pak nastoupila doba idolů. Zdá se, jako by dnes platilo obojí. Mýlím se?
Jedno s druhým se nikdy nevylučovalo. Důstojnost hereckého povolání zajišťovaly vždycky umělecky důstojné tvůrčí výsledky. K nim jsou ovšem třeba i odpovídající příležitosti.

Co považujete v dnešní době za nejdůležitější?
Bránit pouze účelovému vztahu ke světu, tj. nejenom k přírodě, ale i k těm druhým.