Herečka, zpěvačka, hudebnice a autorka knížek pro děti Jitka Molavcová (1950) je něžná, skromná a citlivá dáma, která se během okamžiku dokáže proměnit v klauna a která už déle jak 50 let po boku Jiřího Suchého baví i dojímá obecenstvo divadla Semafor především v proslavené roli Žofie Melicharové.

Absolvovala grafickou školu, život jí však v roce 1970 změnil úspěch v soutěži Hledáme nové talenty. Vítěznou trofej přijala z rukou slavného dirigenta Karla Vlacha. Písničky Hej Tony, Dám ti růži, Teď hádej a mnohé další slavily úspěchy v hitparádách, ale nabídka Jiřího Suchého, aby se stala členkou divadla Semafor, byla pro ni splněným snem. Dodnes na semaforské scéně působí jako jeho nezaměnitelná partnerka. Bohumil Hrabal o ní mj. napsal: „Je vlastně tulák Charlie převlečený za dámu, která se dovede objevovat tam, kde ji nikdo nečeká. Máme v Semaforu herečku, komičku a zpěvačku, kterou nám může závidět každé divadlo evropské úrovně.“
V roce 1978 vznikla v Hudebním divadle Karlín revue Golem. Jiří Suchý a Jitka Molavcová převzali dvě role klaunů, Prokopa Pracha z Prachatic a Pavla Popela z Lomnice nad Popelkou, které kdysi hráli Jiří Voskovec a Jan Werich – ostatně toto nové obsazení byl jeho šťastný nápad.

Molavcová je spojena s Kouzelnou školkou, jejím hlasem promlouvá Káťa a Škubánek v oblíbeném Večerníčku. Známe ji s kytarou či saxofonem v ruce, ale hraje i na mnoho dalších hudebních nástrojů a spolupracuje se slavnými orchestry klasické hudby. Natočila víc než stovku gramofonových snímků. V roce 1989 získala cenu za ženský výkon ve filmu Jak je důležité míti Melicharovou, poté byla poctěna Cenou Vlasty Buriana jako nejlepší komička roku. V roce 1996 nastudovala náročné projekty čerpající především z kulturního bohatství středověku (např. role Smrti v disputaci Oráč a smrt, za niž byla navržena na Cenu Thálie. Účinkovala v hlavní dramatické roli melodramu J. A. Bendy Ariadna na Naxu s filharmonií pod vedením Jaroslava Krčka. Uznání získala i za spolupráci s Janáčkovým kvartetem a Alfrédem Strejčkem na hudebně-literárním projektu Důvěrné listy Leoše Janáčka. Na velké scéně v Hudebním divadle Karlín excelovala v titulní roli muzikálu Hello, Dolly. Za svůj umělecký výkon získala Cenu Thálie 1996. V muzikálu Zvonokosy (2001) ztvárnila tragikomickou postavu Eulálie Čubíkové.

V roce 1997 obdržela Cenu Akademie umění. R. 2007 nastudovala v Národním divadle Tetu z Liverpoolu v Dobře placené procházce v režii Miloše Formana. V roce 2012 byla v širší nominaci na Cenu Thálie za roli Žanety Borské v představení divadla Semafor Hodiny jdou pozpátku. O rok později obdržela vyznamenání za tvůrčí přínos pro děti a mládež na Mezinárodním filmovém festivalu ve Zlíně. V roce 2017 byla oceněna za tvůrčí přínos pro děti a mládež na Mezinárodním festivalu v Horšovském Týnu. Roku 2018 získala cenu Nadace Život umělce – Mistr zábavného umění v oboru zpěvačka, Cenu Jaroslava Herdena (2020) za dlouhodobý přínos v oblasti hudební výchovy a udržování zpěvnosti a kulturnosti českého národa. V témže roce jí ředitelství divadla Semafor v čele s Jiřím Suchým udělilo titul Doctor Humoris Causa.

Jako dítě jste chodila na operu do Národního divadla a četla si knihu s obsahy oper. Chodíte na operu i dnes? Která vás nejvíc dojímá nebo oslovuje?
Chodila bych. Jako dítě jsem měla večery volné a doprovázela mne jako garde maminka. Dnes večer co večer hraju a chybí mi má milovaná garde… O prázdninách ale pravidelně navštěvuji operní produkce v romantickém prostředí pražské Šárky. Skvělý nápad, skvělé provedení! V dětství mne dojímal Puccini, dnes všichni a všechno.

A který z muzikálů? A nemusí to být ani z vašeho repertoáru.
Fantom opery. Zde Andrew Lloyd Weber zpěváky nešetřil a napsal jim party, které mohou zvládnout jen opravdoví mistři. A mezi ně bezesporu patří v pražské inscenaci Radim Schwab, Michaela Gemrotová či Lucie Silkenová.

Kdybyste dostala do ruky třeba zednickou lžíci, mixér nebo řekneme violoncello bez strun a měla na některý z těchto předmětů zahrát, poradila byste si?
Na zednickou lžíci bych připevnila strunu a vznikl by středověký trumšajt. Violoncello i bez strun bych rozezvučela zpěvem, protože všechno dřevěné je živé a má duši… Mixér ji nemá, ale v rukou šikovných kuchařek a kuchařů může přispět k vytvoření pochoutky, která se posléze sama může stát v ústech koncertem…

Zdá se, že si pořád uchováváte čistou dětskou a nezištnou duši. Čím to je?
Čistou vodou, čistým vzduchem (oboje se bohužel stává nedostatkovým zbožím), čistou přírodou, čistými vztahy, čistým svědomím a snad nejvíc pohledem do čistých a upřímných dětských očí…