S Josefem Špeldou nás spojuje řada věcí, které se nabízejí – divadlo a jeho tlumočení v televizi, láska k muzice a spousta jiných věcí. A taky to, že jsme oba po vysoké škole nastoupili do televize. Já pravda o patnáct let později, Josef už v roce 1965. A neměl štěstí jako já, který nastoupil hned do dramatické redakce a mohl se zabývat tím, co jsem měl rád. Josef nastoupil nejprve do Televizních novin, kde zažil ovšem celé to politické tání včetně Pražského jara a následný tvrdý obrat. V jeho důsledku musel ze zpravodajství odejít a podařilo se mu zakotvit v nově zakládané redakci, která v tehdejší Československé televizi měla nejdelší zkratku: ÚRABB. Vysvětlím: Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti. A musel tam zůstat dlouho. K nám “dramatikům” se jeho přestup podařil až na počátku 80. let, když už se u nás spolu s režisérem Viktorem Polesným podílel na v té době převratném záznamu Daňkovy a Macháčkovy inscenace Vévodkyně valdštejnských vojsk z Nové scény.

Z doby Josefova působení v ÚRABBu se traduje jeden jeho výrok, který budu určitě citovat špatně, ale budiž mi to odpuštěno, slyšel jsem ho z mnoha stran. Když si ho spolupracovníci dobírali, proč se tak páře se svícením těch tanků, že se na to pak stejně nikdo nedívá, odpověděl, že kdo si jednou zvykne práci flákat, nebude ji umět, až mu na tom bude opravdu záležet.

Tohle je jeden z Josefových nejcharakterističtějších rysů. Je estét a vzdělanec, laskavec a kamarád, který nikdy nezvedne hlas. Ale kamarád je jen do té chvíle, než mu člověk začne překážet v práci nebo ho nutí dělat ji nepořádně. Vydrží hodně. Svítí dlouho a zcela ignoruje pokřikování, že mu to trvá a že už je to dobré. Dobré je to až ve chvíli, kdy je on spokojen. Protože ví, proč to dělá.

Spolupracovat s Josefem Špeldou na záznamu divadelního představení je nejen radost, ale i úžasný pocit jistoty. Zažil jsem mnohokrát situaci, že jsem vybral představení, kterým jsem byl sice nadšen, ale věděl jsem, že převést ho pro televizní kamery nebude snadné. Anebo naopak. Vypadalo to jednoduše, jenomže… A Pepa vždycky něco vymyslel. Je úžasně empatický. Jeho profesionalita a fantazie mu umožňují úspěšně řešit zapeklitý problém: Jak udělat divadlo v televizi tak, aby se na něho dalo dívat a mít z toho zážitek. A umí to bez náročných technických a cizorodých umělých efektů. Taková byla už první Vévodkyně valdštejnských vojsk v roce 85, ale především náročný přepis Potužilovy inscenace Goethova Fausta s Viktorem Polesným nebo Macháčkův Hamlet.

Porozumění divadlu se u Josefa Špeldy jistě rozvíjelo už v rodné Třebíči, kde nějakou dobu u místního ochotnického souboru dělal zvukaře a osvětlovače. Technicky se učil divadlo zevnitř. Ale přitom si dokázal udržet racionální odstup.

Nemá smysl vyjmenovávat všechny inscenace, na nichž se Josef Špelda jako hlavní kameraman podílel. Je ale určitě třeba připomenout alespoň některé jeho celovečerní nebo televizní filmy: Saturnin (režie J. Věrčák), Má je pomsta (režie L. Zafranovič), Milenci a vrazi (režie V. Polesný), In nomine patris (režie J. Polišenský) nebo Archiv (L. Bělohradská). A nesmím zapomenout ani na dokumenty o divadle nebo na velké kulturní pořady, jako jsou Ceny Thálie nebo Ceny Ministerstva kultury. Je při nich nepostradatelný, protože nevyznává show, ale eleganci a smysl.

Milý Josefe, děkuju ti za všechno, co jsem s tebou zažil, a z ceny pro tebe mám velkou radost.

Ondřej Šrámek

ČTYŘI P JOSEFA ŠPELDY

Říká se mu familiárně Pepa, ale přitom to není výraz nějaké neúcty, ba právě naopak. Je to výraz toho, že se jedná o výraznou osobnost, které žádné oslovení neublíží.

A pak:

Profesionalita. Příprava. Pečlivost.

Tři věci, které zdobí tvůrce obrazů pana fotografa Josefa Špeldu.

Posunul kameramanskou práci druhé poloviny 20. Století v českém filmu a především v České a Československé televizi.

Služebník příběhu. Neokázalý. Hluboce souznící s režisérem. Milující svoji profesi. Sdílný. Pečující o své studenty na pražské FAMU. Plný energie a neustále nových a moderních nápadů. Vstřícný. Nepolevující ve svém nasazení.

Nezbývá, než mu poděkovat za to, jak se věnoval nám mladším, jak o nás pečoval a jak nás nenápadně a neprofesorsky učil. Jako jeden z mála odborníků dokáže o své profesi mluvit, definovat ji a předávat tak srozumitelné informace svým následovníkům.

Do často podceňovaných divadelních přepisů přinesl poctivou filmařinu a tak bezpochyby naplňuje slova o tom, že cílem každého dobrého tvůrce, který natáčí divadlo pro televizi, je snaha, aby divák televize zažil podobný pocit, jaký zažívá divák v sále divadla.

Je to servis. Divadelními přenosy si nevybudujete velký umělecký kredit. Sloužíte jinému dílu, které jak už sám název tohoto žánru říká „přenášíte z média do média“. Tento servis se dá dělat průměrně, podprůměrně nebo nepoužitelně. O tom, že se dá dělat i jako výsostně umělecká činnost nás svými pracemi přesvědčuje Josef Špelda.

Josef Špelda svým přístupem dokazuje, že každá lidská činnost má smysl. Dělal stejně poctivě zpravodajství kdysi v redakci Československé televize nebo velký umělecký film podle scénáře Pavla Kohouta v režii Viktora Polesného. Stejně poctivě zasvěcuje medailonek do předávání Cen Thálie, jako zasvěcoval velkou filmovou scénu, když jsme natáčeli v exteriérech Bekyni mnišku.

Dokud jsem tě nepoznal, měl jsem pocit, že svoji práci neflákám. Co tě znám, mám neustále pocit, že jsem největší flákač světa. Pepo, i za to ti děkuju.

Ondřej Kepka