In memoriam
Z rozhodnutí Prezidia Herecké asociace o udělení ceny za celoživotní mistrovství v oboru činohra, které mu bylo oznámeno v květnu 2021, měl Karel Urbánek velkou radost a slíbil, že po návratu z nemocnice se zhostí příprav na slavnostní večer. Bohužel ve věku 91 let v pátek 25. června 2021 zemřel. Cenu tak získává in memoriam. Čest jeho památce!

Na podzim 1953 přivedl nový ředitel Východočeského divadla v Pardubicích, režisér Karel Novák do hereckého souboru mladé posily, Janu Štěpánkovou, Petra Haničince a Karla Urbánka. Všichni byli čerstvými absolventy DAMU z ročníku vedeného Milošem Nedbalem, Radovanem Lukavským a Otomarem Krejčou. Haničinec, ač pardubický rodák, po jedné sezoně odešel. Urbánek se Štěpánkovou setrvali a stali se v krátké době oporou repertoáru, a to nejen v éře Novákově, ale později i v éře Jernekově a Dostalově. Karel Urbánek byl svým vzhledem, citovým vybavením a kultivovaným projevem přímo předurčen k rolím romantických milovníků, jako byl Cassio v Othellovi, Perdican, Orsino nebo Radúz. Ve vzpomínkách žije však především jako Rytíř des Grieux v hvězdném páru s Blankou Bohdanovou v Novákově inscenaci Manon Lescaut z roku 1954, která dosáhla 110 repríz! Svůj vztah k básnickému slovu Urbánek projevil také založením pardubického Divadla poezie a hudby. Ve městě známém svým kulturním ovzduším se stal doslova miláčkem publika, které na něj vzpomínalo ještě dlouho po jeho odchodu do Prahy v roce 1960.

Byl-li v Pardubicích představitelem velkého klasického repertoáru, v Praze naopak nastoupil do avantgardního divadélka Paravan, kde se jako autor, režisér i herec věnoval tzv. malým formám, literárnímu kabaretu, text-appealům a skečům. Působil tam až do zrušení tohoto souboru v roce 1965, načež se na téměř třicet let stal členem tehdejšího Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni. Spolupracoval tu s takovými režiséry, jako byli Lohniský, Pokorný, Krejča nebo Grossman. Jeho oborem se staly psychologicky náročné role – např. Erich v Povídkách z Vídeňského lesa, Stomil v Tangu, baron Prus ve Věci Makropulos, Göring v Ďábelském kruhu, Abram Vengerovič v Platonovovi nebo Teiresiás v Oidipovi. Po odchodu do důchodu počátkem devadesátých let se opět vrátil ke své staré lásce, ke kabaretu, a také k literární činnosti, za niž získal v roce 1997 Cenu Františka Langra za povídkovou tvorbu. Stejně významné bylo i jeho celoživotní působení v rozhlase a dabingu (Cena Františka Filipovského 1999) a aktivní členství v Herecké asociaci, kde několik let stál i v čele činoherní poroty Cen Thálie.

Na svého kolegu zavzpomínala také další letošní laureátka Cen Thálie Libuše Švormová:

V pardubickém divadle jste ve svých začátcích hrála také Ester ve hře Romeo, Julie a tma, napsanou podle novely Jana Otčenáška. Hrála jste tehdy s Karlem Urbánkem. Jak na něho vzpomínáte?
Ester byla moje první role. Tím jsem se v Pardubicích uvedla. Byla jsem tam nová, a tak jsem uvítala, že hraju s Karlem, který už byl zkušenější, s divadlem již byl sžitý a věděl jak na to. Hezky se mi s ním hrálo. Byl velmi přátelský a to mu vydrželo celý život.

V archivu Východočeského divadla Pardubice je vzpomínka Karla Urbánka, kterou k jeho 85. narozeninám v roce 2015 zaznamenala Anna Hlaváčková:
Ředitel divadla a režisér představení Karel Novák po pár měsících, co nastoupil, dokázal vrátit divadlu diváka a u pokladen se opět stály fronty na lístky. Právě on tehdy přišel s nápadem, že bychom mohli nazkoušet hru, která by se dala hrát na jevišti i v přírodě – třeba v Pardubicích na zámeckém nádvoří. Hledalo se, až někdo vyslovil, co takhle Nezvalovu Manon? A bylo rozhodnuto. Vždyť máme ideální představitelku – Blanku Bohdanovou! Pro ni je tahle role jako stvořená! A začalo se zkoušet. Dozkoušeli jsme v divadle v Chrudimi. Naše divadlo se přestavovalo, takže jsme měli první premiéru v Chrudimi 21. srpna 1954. Druhá premiéra na mateřské scéně proběhla 4. října za účasti autora, básníka Vítězslava Nezvala. Představení skončilo, diváci tleskali a my byli nadšení. A tleskali dlouho a někteří i ve stoje. Druhý den se to rozneslo po celém městě a rázem byly všechny následující reprízy vyprodány. Na zámku v Pardubicích jsme Manon nakonec nehráli, ale dostali jsme nabídku do Prahy – odehrát představení ve Valdštejnské zahradě. Osm hodin večer, hlediště uprostřed zeleně bylo plně obsazené. A když jsme dohráli, pražští diváci nám nadšeně tleskali. Vzápětí divadlo dostalo další nabídku – na podzim odehrát Manon v Hudebním divadle v Karlíně. Velikánské hlediště, a i to bylo pokaždé vyprodané. A pokaždé seděl v ředitelské lóži Vítězslav Nezval. Manon jsme hráli několik sezón, přežila i moji vojnu a hráli jsme ještě tehdy, když už byla Blanka Bohdanová členkou Městských divadel pražských. To bylo moje herecké mládí. A díky za něj.