Herec, který proslul svou zásadovostí, ale i prudkou a vzpurnou povahou, jež mu nejednou zkomplikovaly úspěšnou kariéru, takový byl i je Ladislav Mrkvička. První angažmá získal v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde se uvedl jako Čapkův Loupežník, Des Grieux v Manon nebo Francek v Maryše. Po krátké zastávce v Hradci Králové byl členem Divadla S. K. Neumanna, kde vynikl v soudobém repertoáru – za všechny role jmenujme George ze Steinbeckovy hry O myších a lidech, Dona Bakera v Gershových Motýlech a Fricka v Bratru Žakovi, dramatizaci románu Ivana Olbrachta. Byl i Truffaldinem ve Sluhovi svou pánů či Andrejem v adaptaci Vojny a míru. Nesmírně plodné bylo jeho působení v Divadle Na zábradlí, kde měl možnost pracovat s režisérem Evaldem Schormem. Nezapomenutelným se stal jeho Smerďakov v Bratrech Karamazových. Rolí, která mu přirostla k srdci nejvíce, byl Hanťa v adaptaci Hrabalovy Hlučné samoty. Ztvárnil i titulní roli v inscenaci Pazuchin a… Do Národního divadla vstoupil v roce 1991 rolí Jacquese v Shakespearově Jak se vám líbí, jeho první skutečnou premiérou byl „židovský western“ Bílý muž a Rudá tvář. Představil se jako Fabrizio v Mirandolíně, Ďábel v Zázračném mágovi, Dědek z Dovru a Master Cotton v Peer Gyntovi, Teiresiás v Oidipu vladaři, Angelo v Komedii omylů, Menenius Agrippa v Coriolanovi, fenomenální Divíšek v Jiráskově Otci, Fistula v Pokoušení nebo Dr. Dorn v Rackovi. I na jiných scénách ztvárnil výrazné postavy, jako byl Estragon v Čekání na Godota, Šajlok v Kupci benátském v Městských divadlech pražských, Karl Knie v Dvojitém saltu v Divadle Na Fidlovačce, Bůh v Druhé smrti Johanky z Arku Stefana Caneva. Spolu s Petrem Nárožným vystupovali více než patnáct let v komedii Neila Simona Vstupte. Neopominutelná je také jeho kariéra filmová, televizní a na rozhlasových vlnách.

V roce 2012 získal ocenění Za celoživotní mistrovství v dabingu. V roce 2015 mu udělila nadace Život umělce cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství.

Vaše krásná role Hanťa a Hlučná samota. Jak na tuto inscenaci vzpomínáte?

Hlučnou samotu režíroval Evald Schorm. To nebyl režisér toho typu, který může režírovat kdekoli od Prešova po Zlín a všude vytvoří vynikající inscenaci. To byl režisér, jenž potřeboval být obklopen lidmi, kteří ho slyší, kteří umějí naslouchat. Velmi pozorně ho poslouchat. Nerežíroval direktivně: zprava, zleva, zezadu, tady rychle, tady pomalu. On nabízel. Kdo rozuměl, zažíval při takové práci štěstí. Kdo nerozuměl, byl zklamán a říkal: Co na tom Schormovi všichni mají? Evald nic nevnucoval. Nejlépe se možná dá říct, že učil myslet. A co se týče režisérských kouzel, co nám předváděli a předvádějí mnozí dnešní režiséři, kteří zamořují jeviště rekvizitami, Evaldovi totiž stačila pouhá židle. Nebo třeba jedna lavice. A také světlo. Rozsvítit a pak zhasnout. Nic nesmělo rušit myšlenkové zázemí představení.