Narodila se v rodině významného divadelního kritika a překladatele Sergeje Machonina, po srpnu 1968 zbaveného možností veřejného působení a zapojeného do disidentského hnutí, které na její životní postoje mělo určující vliv. Vystudovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (absolvovala v roce 1972). V době studií hostovala v experimentálním Vedeném divadle Karla Makonje (inscenace podle Ghelderoda Hop, signore, 1971). První angažmá získala v roce 1972 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde působila do roku 1975 a vytvořila zde řadu výrazných postav (Josefina ve Vančurově stejnojmenné hře, Adriana v Komedii plné omylů, Barbara Worthová v Noční můře Cyrila Campiona, Noemi v Nemilované Adolfa Rudnického…).

Od roku 1976 působila v pražském Divadle na okraji, kde se významným způsobem podílela na většině jeho inscenací a svým razantním vystupováním, jasně vymezeným, občansky odvážným, svobodným postojem a niterně expresivním herectvím spoluutvářela jeho image a poetiku. Své osobnostní herectví uplatnila nejen v inscenacích Zdeňka Potužila (Labuť, která škrtí, Ďáblové, Dům o tisíci patrech, Švejci, Návod, jak hledat zlato, Důvěřivé smlouvání s osudem, Faust…), ale i v inscenacích Svatopluka Vály (Maestro!!), Petra Palouše (Každý něco pro vlast) či Evalda Schorma (…aneb Faidra, Othello, Ach, kdybyste věděli, s jakou okouzlující ženou jsem se seznámil v Jaltě…). V roce 1984 se účastnila projektu čtyř divadel – Divadla /Husa/ na provázku, HaDivadla, Divadla na okraji a Studia Ypsilon – Cesty, který byl jedním z výrazných veřejných projevů vzdoru mladé a střední generace vůči tehdejšímu režimu a v důsledku vedl k aktivizaci divadelníků, jež vyvrcholila 17. listopadem 1989. Poté, co soubor Divadla na okraji ukončil v roce 1987 svou činnost, se stala členkou divadelní skupiny režiséra, pedagoga a mima Ctibora Turby Alfréd a spol., se kterou vystupovala v obou jejích inscenacích Deklaunizace a Archa bláznů.

Po listopadu 1989 se se svým mužem, švýcarským divadelníkem, mimem a klaunem Albertem Folettim přestěhovala do italského kantonu Ticino na jihu Švýcarska, kde ve vesničce Maggio založili „nejmenší toulavý divadelní cirkus v Evropě“, Cirkus Giroldòn (giroldòn v ticinském nářečí znamená tulák), jehož jedinými artisty byli a jsou pouze oni dva. Jako jedna z prvních u nás tak plně a svobodně vstoupila do Evropy, její práce se stala nadnárodní. Se svým žlutobílým šapitó či (v zimě) jurtou kočují světem, hrají pro děti i dospělé, účastní se komunitních setkání, vystupují na festivalech nového cirkusu a otevřeného, nezávislého umění. Mnohokrát vystupovali i v Česku a na Slovensku, především mimo velká centra. Například v Rožmberku, Vyšším Brodě, Frymburku, Táboře, Chotěboři, Loučovicích, Netolicích, v Oseku, Boleradicích, Bošovicích, v pražském Jedličkově ústavu (2010) či v usedlosti Ladronka (2014). Účastnili se i festivalu Regionů v Hradci Králové (2007).

Machoninová je svérázná impulsivní osobnost, životními postoji a názory ovlivněná svobodomyslným a současně vysoce sociálním a intelektuálním myšlením, ve kterém vyrůstala. Jako herečka byla napájena a rozvíjela proudy autorského divadla založeného na řemeslné suverénnosti, spontánnosti, autenticitě a expresivním fyzickém hereckém výrazu propojujícím gesto, pohyb, slovo i zpěv do komplexního tvaru. Navazuje a do současnosti dovádí impulsy malých nezávislých scén, které se u nás i ve světě formovaly v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, jež obohacuje klauniádou a aktuálními postupy nového cirkusu. Její herectví má výrazně osobnostní charakter, který se otiskuje do všech jejích rolí či postav. Spočívá – jak o ní v roce 2004 napsal dramaturg Karel Kraus – v provokování smíchu, v překvapování nečekanými změnami a převleky, ve vytváření napětí odvážnými, přesnými a vyváženými hereckými akcemi. To, co je nedefinovatelné, silná lidská přítomnost v každém okamžiku hry, je plodem její vnitřní křehkosti, mentálního a fyzického nasazení a důsledné identifikace s postavami, což jí umožňuje vytvářet dráždivě vrstevnaté, plnokrevné postavy, překvapivé situace, originální, osobité, s diváky i dobou komunikující autorské divadlo.

Vladimír Hulec