PROFIL UMĚLCE

Libuše Králová

V umělecké kariéře Libuše Králové byla zásadní dvě města: Plzeň a České Budějovice. V tom prvním byla dvě dekády tanečnicí, přesněji sólistkou, nebo ještě lépe hvězdou baletního souboru. V tom druhém takřka dvě dekády choreografkou a šéfkou baletu.

Libuše Králová absolvovala v roce 1969 pražskou taneční konzervatoř, kde byli jejími zásadními učiteli Zdeněk Doležal a Růžena Mazalová. Toužila po angažmá v Národním divadle, jehož prkna si vyzkoušela coby žačka místní baletní přípravky, ale místo toho uspěla na konkurzech do Brna a Plzně. Zvolila západočeskou metropoli a nelitovala. Už po roce v angažmá dostala titulní roli v Novákově baletu Nikotina. V půlce sedmdesátých let se stala sólistkou a osobností, na niž se v Plzni chodilo. Do vínku jí byl dán půvabný zjev a herecký talent. Píle pak přinesla kvalitní techniku, na níž mohla stavět své stěžejní role. Její repertoár byl široký – najdeme v něm romantickou klasiku, jakou byla titulní role v baletu Giselle, i role komediální – Svanildu v Coppélii, Clarice ve Sluhovi dvou pánů, Lízu v Marné opatrnosti. Její doménou byly ale role dramatické, charakterově složité, v nichž uplatnila své charisma a strhující výraz. Takovými byly Gajané, vášnivá Carmen nebo Zarema v Bachčisarajské fontáně, s níž se loučila jako tanečnice s baletní kariérou.

Jedna postava se ale vymykala: Anna Karenina ve stejnojmenném baletu. Rodion Ščedrin toto dílo komponoval pro svou ženu, fenomenální primabalerínu Maju Pliseckou. Libuše Králová byla v československé premiéře její důstojnou následovnicí. Když na konci premiérového představení ležela vyčerpaná na jevišti a zavírala se opona, divadlem se rozhostilo ticho. Tak silný byl vjem z jejího prožití role, který musel v divácích doznít. Teprve pak vzplál aplaus, který nebral konce. Opravdovost jejího pojetí ocenili také odborníci, když jí udělili Cenu Českého literárního fondu.

V 80. letech se začala věnovat choreografii, kterou v roce 1987 vystudovala na pražské HAMU. Jako hlavní choreografka plzeňského baletu obsáhla hodně různorodý repertoár. Připravovala i velké tituly: Coppélii, Legendu o lásce, Romea a Julii, baletní verzi Hoffmannových povídek, Macbetha, Zkrocené zlé ženy.

V 90. letech ukončila taneční kariéru a stala se šéfkou českobudějovického baletu. Za bezmála 20 let, kdy byla v Českých Budějovicích šéfkou, postavila tamní těleso „na nohy“, vlastně ho profesionalizovala. Ani odchod z Českých Budějovic v roce 2009 nebyl lehký, ale opět si našla profesní směr. Naplno se začala věnovat svým studentům na Vyšší odborné škole herecké v Praze, kde je stále vede ke správné pohybové kultuře a jako choreografka se podílí na jejich představeních.