V historii DAMU byl absolventský ročník 1959 zcela výjimečný – co posluchač, to budoucí velká herecká osobnost. Výrazné místo v této plejádě zaujímala i Libuše Švormová (1935). K umění, zprvu k hudbě a zpěvu, byla rodinou vedena už od mládí. Ač původem z Prahy, vystudovala nejprve v Brně obor grafiky na Škole uměleckých řemesel a teprve pak nastoupila na DAMU do třídy prof. Vlasty Fabianové. Jejím prvním angažmá po absolutoriu se stalo Východočeské divadlo v Pardubicích, kde v průběhu dvou sezon odehrála celou řadu stěžejních rolí, mj. Mimi v Loupežníkovi, Nastasju Filipovnu v Idiotovi nebo Ester v Romeovi, Julii a tmě. Její výkony vzbudily pozornost ředitele Městských divadel pražských, režiséra Oty Ornesta, který jí nabídl angažmá. Hned od svého nástupu do MDP byla Libuše Švormová pověřována tak náročnými úkoly, jako byla dvojrole Šen Te-Šuej Ta v Dobrém člověku ze Sečuanu nebo Izabella v monodramatu Jean a já. Svým postavám uměla dávat vnitřní i vnější noblesu, ovládala umění konverzace, takže bývala obsazována do salonních komedií Wildových, Cowardových či Thomasových, které se tehdy v MDP často hrávaly.

Její repertoár byl však mnohem širší. Zahrnoval světovou klasiku (např. Porcii v Benátském kupci, Kateřinu ve Zkrocení zlé panny či hraběnku Dianu v Zahradníkově psu), stejně jako postavy z moderních psychologických her – sem patří např. její Bubba v Létě sedmnácté panenky, Madge v Jako by den nechtěl odejít, Grace ve Čtrnáctém hraběti Gurneym, Emily v duodramatu Jsem špatná, špatná ženská a později třeba Edita v Mladém muži a bílé velrybě nebo paní Wahlová v Neznámé pevnině. Na role štědrý byl k Libuši Švormové také film a zejména televize, především v seriálech, od legendárního Byl jednou jeden dům až po nedávné Kukačky. Mimořádnou popularitu a také Cenu Františka Filipovského jí však přinesla práce v dabingu; jejím hlasem nehovořila jen Michèle Mercier jako Angelika, ale třeba také Gina Lollobrigida nebo Shirley McLaine. Po třiceti letech strávených v MDP Libuše Švormová své trvalé angažmá ukončila. Zdaleka tím však neukončila svou uměleckou činnost. Pokud to protiepidemická opatření dovolí, můžeme ji i teď vídat v hostování v Divadle na Vinohradech (jako Paní Higginsovou v Pygmalionovi), v Divadle Na Jezerce (v roli Kristy Lindtnerové v inscenaci Paní plukovníková) nebo v představeních agentury Harlekýn.

V jednom rozhovoru jste řekla, že nejste typ herečky, která by si nějak zvlášť vybírala role, nevyhýbáte se žádné. Přesto – byla jste někdy ráda, když některá role doputovala k derniéře?
Ne, to se mi nestalo. Měla jsem štěstí, že jsem dostávala role, které se mi líbily, nebo jsem se s danou postavou během zkoušek nějak sžila. Ať už to bylo v Pardubicích, v Městských divadlech pražských nebo jinde. Nikdy jsem neměla pocit, že bych nějakou roli hrála
nerada.

Mezi vaše časté role patřily mj. postavy v konverzačních hrách. To není úplně nejlehčí záležitost. Kultivovaně konverzovat ostatně dnes umí málokdo. Nemělo by se umění konverzace věnovat více pozornosti?
Ano, to bych velmi vítala. Dnešní mladí herci mají trochu smůlu, protože v dobré konverzační hře musí být dokonale vypracovaný dialog, což dneska málokdo píše. Dialog se odehrává ve stylu „Měl jsi už večeři? „ Ne, ještě pracuju.“ Konverzační hry mám ráda i jako divák a je mi líto, že se dneska spíš spoléhá na různé gagy nebo povrchní legrácky. Herci mluví jen tak koutkem úst, aby to bylo jakoby přirozené, ale já prostě nerozumím, co říkají. A to nejsem hluchá! A přitom herectví v konverzační hře se může tak krásně vyšperkovat! Hrála jsem hodně v Oscaru Wildovi. Dokonce je mi líto, že jsem v jeho kusech nehrála víc! Užila bych si to.

Říká se, že dabing je s postupem všeobecné znalosti angličtiny na ústupu. Není to škoda? Vždyť leckdy povýšil český dabing i průměrný film na umělecký zážitek. Nebo budeme dabing potřebovat stále?
Velmi ho budeme potřebovat. Vím, že je moc dobře, že mladí dneska umí perfektně anglicky, ale tahle generace se už na televizi nedívá. Tu sleduje generace starších, kteří jazyky tolik neovládají a vlastně už po tom ani moc netouží. Pro tohle publikum stojí za to dabovat a dabovat dobře! Chápu, že se dneska vše dělá jinak, na nic není čas, musí to vyjít na první dobrou. Je špatné nasadit si sluchátka a mluvit tak dlouho, dokud herec na plátně otevírá ústa. Navíc když ani neslyšíte promluvu svého partnera, na co dal důraz, jakým tónem řekl svou repliku. Slyšíte jen herce v původním znění. Nemyslím si, že by dabér měl „hrát“ víc než jeho dabovaný kolega. Ale musí chápat, proč co říká a jak je dialog v češtině veden, aby divák pochopil postavu i situaci v celé plnosti. Držím dabingu palce. Ne kvůli sobě – všimněte si, že dneska ve filmech hraje patnáct chlapů a dvě ženy, z toho jsou obě mladé –, ale kvůli té generaci a vrstvě diváků, která si dabované filmy dokáže vychutnat.