Na počátku šedesátých let 20. století byla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy znovu otevřena katedra divadelní vědy. K první generaci jejích absolventů patřila také Marie Loucká. V posledním roce studia byla angažována jako dramaturgyně do tehdejšího Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Po promoci (1966) strávila další sezonu v Severomoravském divadle v Šumperku.

O hereckých Velikonocích v roce 1967 si – podle svých vlastních slov – „plácla s Páskem a šla do Brna“, tzn. že nastoupila do brněnského Divadla bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno), jehož ředitelem se krátce předtím stal významný režisér Milan Pásek. Marie Loucká se pak podílela na prudkém uměleckém vzestupu tohoto divadla, které v Páskově éře začalo konkurovat brněnskému Státnímu divadlu a budilo celostátní pozornost. Na scénu DBM uváděla řadu našich současných autorů, a to nejen režimem trpěných (Václav Renč, Oldřich Daněk, Jana Knitlová, Květa Třebická), ale i proskribovaných, „pokrytých“ jinými jmény (Milan Uhde, překlady Jana Skácela). Její zásluhou také na našich scénách zdomácněla i slovenská dramatika soudobá (Ivan Bukovčan, Osvald Zahradník). Mezi zahraničními novinkami, které pro česká divadla objevila, je jistě nejdůležitější Örkényho Kočičí hra, jež měla právě v Brně svou československou premiéru.

V roce 1975 přesídlila Marie Loucká do Prahy, stala se dramaturgyní literárně-dramatického vysílání Československé televize a zároveň začala pedagogicky působit na DAMU. V televizi se dramaturgicky podílela na tvorbě režisérů, jako byli Jiří Bělka, František Filip, Jan Matějovský, Viktor Polesný, Eva Sadková, Evžen Sokolovský nebo Miroslava Valová. Především ale v cyklu Divadlo na obrazovce (od r. 1975) systematicky zaznamenávala nejvýznamnější divadelní inscenace té doby. Právě její zásluhou nám tak zůstaly zachovány režie např. Miroslava Macháčka (Naši furianti, Vévodkyně valdštejnských vojsk, Hamlet), Oty Ševčíka (Ivanov), Josefa Krofty (Píseň života) nebo výkony Dany Medřické v Kočičí hře, Jiřiny Bohdalové v Domu na nebesích nebo Bolka Polívky v Šaškovi a královně. Kromě toho celou plejádu herců minulosti i současnosti představila v sériích vzpomínkových pořadů (Ne)obyčejné životy a Úsměvy.

V devadesátých letech se Marie Loucká vrátila opět k divadlu a nastoupila jako dramaturgyně do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Zaměřila se tam zejména na uvádění náročné světové dramatiky (Ödön von Horváth, Paul Claudel, Jean Anouilh, Woody Allen, Friedrich Dürrenmatt). Současně také přednášela na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Kontakt s televizním i divadelním prostředím nepřerušila ani později, o čemž svědčí např. její dramaturgie 78 dílů známého televizního seriálu Vyprávěj.