Na repertoáru pražského Činoherního klubu se v únoru 1980 objevila Zuckmayerova hořká komedie Hejtman z Kopníku. Do titulní role Viléma Voigta obsadil režisér Ladislav Smoček Petra Nárožného. Nárožný už v té době patřil k populárním tvářím filmových a televizních veseloher. Jeho obsazení do vypjaté tragikomické role bylo proto pro leckoho překvapující. Ještě větším překvapením pak byl vynikající výkon, který v úloze falešného hejtmana podal. A rázem se jím zařadil mezi přední členy Činoherního klubu. 

Cesta Petra Nárožného na jevištní prkna nebyla přímočará. V mládí sice divadlo ochotnicky hrál, ale vystudoval stavební fakultu ČVUT a v roce 1968 získal titul inženýra. Po promoci kromě běžného zaměstnání začal moderovat vystoupení hudební skupiny Rangers (později „normalizačně“ překřtěné na Plavce). V roce 1973 přijal nabídku Miroslava Šimka partneřit s ním a s Luďkem Sobotou v jeho večerech v Semaforu. Současně debutoval na filmovém plátně v postavě závodníka Volejníka v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, a to tak úspěšně, že brzy začal být jedním z nejobsazovanějších filmových herců. Do onoho roku 1980 už měl na svém kontě kolem čtyř desítek rolí ve snímcích, jako např. Páni kluci, Marečku, podejte mi pero, Zítra to roztočíme, drahoušku, Zítra vstanu a opařím se čajem, Jen ho nechte, ať se bojí, Což takhle dát si špenát atd.

V Činoherním klubu se stal Petr Nárožný představitelem postav zcela odlišných, charakterních, často psychologicky složitých, kterým jeho komediální nadání dodávalo další rozměr. Takový byl např. jeho otec Tót z Rodiny Tótů, Krugel z Hráčů, Lockit z Havlovy Žebrácké opery, Podkolatov z Ženitby, Adam z Rozbitého džbánu, Zanotti z Masky a tváře nebo Oliver Urban z Krležovy Ledy. Ve spolupráci s režiséry jako Ladislav Smoček nebo Vladimír Strnisko často dokázal odvážně jít i proti tradičnímu výkladu některých rolí; týkalo se to třeba jeho Harpagona z Moliérova Lakomce, dr. Bracka z Ibsenovy Hedy Gablerové nebo rady Clausena z Hauptmannova Před západem slunce. Nárožného herectví působilo vždycky bezprostředně, až živelně, ale ve skutečnosti bylo promyšlené a až „inženýrsky“ přesné. Členem Činoherního klubu byl přes 40 let (poslední představení odehrál v roce 2022). Souběžně dál hojně účinkoval také ve filmu a v televizi, kde plně uplatňoval svůj výrazný vizuální projev. Dětští diváci si zamilovali jeho nezaměnitelný hlas z kreslených večerníčků Mach a Šebestová a Žofka a spol. Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež ve Zlíně mu proto v roce 2011 udělil cenu Zlatý střevíček.