Významný český loutkářský režisér Tomáš Dvořák (1956), absolvent oboru herectví na pražské loutkářské katedře Divadelní fakulty Akademie múzických umění, působil dlouhé roky jako kmenový režisér a umělecký šéf plzeňského Divadla Alfa (kam nastoupil po studiích v roce 1979 jako loutkoherec a až v 90. Letech se začal věnovat výhradně režii). Zároveň byl (a stále je) velmi častým hostem Naivního divadla v Liberci, a právě na těchto dvou scénách je podepsán pod inscenacemi, které sbíraly ceny doma i v zahraničí a objely doslova celý svět. Jsou to například Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků, Jeminkote, Psohlavci, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa nebo skutečný globální hit – maňáskoví Tři mušketýři pojatí jako svižná groteska, kde se veškeré dialogy smrskly do krátkých, mezinárodně srozumitelných slovíček (Buckingham! Diadém! Malér! Londýn! D’Artagnan!) a kteří od premiéry v roce 2006 nasbírali přes tři desítky ocenění doma i v zahraničí.

Klíč ke Dvořákovu režijnímu úspěchu je zdánlivě jednoduchý: věří, že loutky – obzvlášť v oblibě má marionety – dokážou cokoli. Ať s nimi inscenuje osobitou variaci klasiky baletní literatury (Labutí jezírko), tragický příběh požáru Národního divadla (Krásný nadhasič), parodii na televizní talentové soutěže (Loutky hledají talent), sondu do zkoušení divadelní inscenace s evidentní laskavou nadsázkou i dobře mířenými vtipy do loutkářských řad (Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo), magicko-realistický příběh z trampské osady (O hodině navíc aneb Potlach v hustníku), pohádku s poněkud neobvyklými hrdiny-motorkáři (Tři siláci na silnici), nebo na jevišti zparoduje natáčení hollywoodského blockbusteru (James Blond) včetně kaskadérských scén a loutkového striptýzu poněkud prostoduché „Blond girl“. Jeho největší divadelní silou je vtip, nadsázka a dokonalý smysl pro čistý jevištní gag. Zároveň se tak velice originálním a tvůrčím způsobem podílí na rozvíjení české marionetářské tradice.

Tomáš Dvořák získal za své významné umělecké výsledky Cenu města Plzně (2019) a od loňského roku je i nositelem Státní ceny za celoživotní přínos českému loutkovému divadlu.

Která z vašich inscenací je pro vás nejzásadnější?
Těch je víc, samozřejmě. Třeba Jeminkote, Psohlavci. Vynikající autorka Iva Peřinová napsala dokonalý text. Když jsem si ho přečetl, věděl jsem, že se prostě nedá zkazit. Vždycky jsem měl rád staré lidové loutkáře, tak Iva Peřinová napsala Bezhlavého rytíře, Alibabu a čtyřicet loupežníků, Alínu. Tehdy jsme si vyzkoušeli, že jde udělat představení jen s loutkami, bez jakýchkoli „živých“ herců, ne alternativní divadlo, ale divadlo čistě iluzivní. Nebo první text od jejího syna Vítka Peřiny James Blond. To byla také čistě iluzivní kombinace marionet a maňásků. Nóbl herce v Blondovi představovaly marionety, jejich kaskadéry, rváče, hráli maňásci. Potom Tři mušketýři – maňáskárna s dvěma muzikanty. Chtěli jsme s tím vyjíždět do zahraničí a inspirovala nás němá groteska. Takže minimum textu – jména, citoslovce, jednoduché a srozumitelné dětské výrazy. Naivně jsme si mysleli, že příběh Dumasových Tří mušketýrů znají děti už od 1. třídy, jako kdysi my, … a ono už to tak úplně není pravda.

Hrajete především pro děti?
Přes týden během dne chodí školy a školky, o víkendech hrajeme tzv. na kasu, to chodí rodiče s dětmi. A abychom se z těch dětských představení nezbláznili, tak se občas večer zahraje i něco pro teenegery a dospělé.

Kam umístíte plastiku Ceny Thálie?
Na poličky už se nevejde, co? Dám ji do společenské místnosti v Alfě. V roce 2014 dostala tuhle cenu Blanka Josephová-Luňáková, její cena se ale při oslavě rozbila a „viník“ toho všeho dostal cenu napřesrok. Z Divadla DRAK ji přivezl sem a dal jako náhradu Blance. Tak je tady v divadle jeho a vlastně i Blančina cena a já tam teď přidám i tu svoji.