In memoriam
Když v květnu letošního roku paní Zdence Procházkové Herecká asociace oznámila, že jí bude udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra, přijala vše s velkou radostí a na slavnostní večer se velmi těšila. Nastalo léto a pak přišla smutná zpráva, že paní Zdenka dne 25. srpna 2021 ve věku 95 let zemřela. I když cenu sama již nepřevezme, právem jí náleží! Čest její památce.

Jméno herečky Zdenky Procházkové (1926–2021) zná kulturní veřejnost nejen naše, ale také rakouská a německá. Její umělecká činnost totiž řadu desetiletí překračovala hranice českého prostředí, takže její životní osudy mají až románový charakter (několik knih vzpomínek také napsala). Jako pražská rodačka získala lásku k umění už v dětství. Její studia herectví na konzervatoři však přerušil závěr 2. světové války a mohla je dokončit až v roce 1946 v Brně. První angažmá získala v Opavě. Současně však už začala dostávat první – a hned významné – filmové role, takže po jedné sezoně přešla do Prahy, do Divadla Státního filmu. V roce 1951 se stala členkou Městských divadel pražských, kde potom patřila k protagonistkám slavné éry ředitele Oty Ornesta. K jejím nejvýznamnějším rolím v MDP patří mj. Líza Doolittleová v Pygmalionovi, Sáša v Ivanovovi, Rosalinda v Jak se vám líbí a především Stella Campbellová v Drahém lháři – tady byl jejím partnerem v roli G. B. Shawa její tehdejší manžel Karel Höger. Vytvořila také řadu filmových rolí, a to s nejlepšími režiséry té doby, Krejčíkem, Krškou, Radokem, Weissem, Brynychem a dalšími, a uváděla legendární program Laterny magiky na Expo 58 v Bruselu.

Její perfektní znalost němčiny a úspěšné hostování s Drahým lhářem ve Vídni v roce 1965 jí otevřelo cestu k nové kapitole herecké kariéry. Nejprve německy nastudovala monodrama Jean a já, pak stejně jako předtím Prahu okouzlila Vídeň v komorním muzikálu Julie, ty jsi kouzelná. Účinkovala v Burgtheateru a později i na německých scénách, především v Düsseldorfu. Tam kromě hraní dokonce vyučovala jevištní řeč. Nové manželství jí umožnilo nepřerušit s domovem styky, ač spíše jen rodinné než umělecké. I po roce 1989 dál hrála ve Vídni (velký úspěch slavila např. v Camusově Nedorozumění nebo v monodramatu Pražanka), spolupracovala s Rakouským kulturním institutem na propagaci českého umění, a zároveň působila také v Praze, kam se nakonec definitivně přestěhovala. Ani pak však nepolevila ve své umělecké činnosti, čehož dokladem bylo třeba monodrama Drahý Diego v Lyře Pragensis anebo role zestárlé Lídy Baarové v Renčově stejnojmenném filmu. Za celoživotní zásluhy a za šíření české kultury v zahraničí jí byla v roce 2004 ministrem kultury udělena Cena Artis Bohemiae amicis.

Paní Procházková nás v létě požádala, abychom rozhovor i fotografování pro tento magazín odložili na dobu, kdy jí bude lépe… Bohužel, osud rozhodl jinak. Mezi její blízké přátele patřil například pan Václav Žmolík s manželkou.

S paní Petrou Žmolíkovou jsme tady na Zdenku Procházkovou zavzpomínali.

Paní Procházková měla prý z rozhodnutí o Ceně Thálie velikou radost…
Byla nadšená! A tolik se na večer na jevišti Národního divadla těšila! Do posledního dne žila naplno, i když byla kvůli celkové artróze a opravdu silným bolestem pohybově hodně limitována. Do příprav na slavnost se pustila s vervou sobě vlastní. Okamžitě řešila, jak se vhodně obléknout – buď si rovnou nechat ušít nové šaty, nebo aspoň vybrat něco šik z jejího úžasného šatníku. Po telefonu mě z nemocnice navigovala a nakonec jsme sestavily outfit z černé šifonové halenky, širokých kalhot a několikařadých stříbrných korálů. Určitě ji tak při tháliovém večeru budu mít před očima.

Byla naší nejstarší aktivní herečkou a byla do poslední chvíle připravená hrát. Jaká role by ji zajímala?
Myslelo jí to opravdu neuvěřitelně, zvládla by zahrát cokoli. Bylo by jí jedno, jestli by to byla role dramatická, nebo komická. Toužila hrát, hrát! Nemohla sice chodit, ale ty její ruce! Ruce měla jak baletka. Těma nádherně pohyblivýma rukama nejen hrála, ona jimi tančila. A její hlas také pořád slyším. Vždyť jevištní řeč učila!

Děkuji, budeme tak na paní Procházkovou vzpomínat i my. Zaslouží si velký obdiv diváků i divadelníků.